Důlní průmysl a divoká příroda – symbióza nebo boj kdo z koho?

Kiruna. Tohle dnes zhruba 17 tisícové město doslova vyrostlo nad ložiskem magnetitu. Železnou rudu zde začali lidé dobývat již kolem roku 1890 a vzhledem k velikosti ložiska a relativně snadné počáteční dostupnosti povrchovou těžbou se začala osada horníků rychle rozrůstat. Lidé jednoduše přicházeli za prací, a proto bylo 27. dubna roku 1900 oficiálně založeno toto průmyslové, ale i přesto dnes velice malebné městečko za polárním kruhem. Za zakladatele je považován Hlajmar Lundbohm, tehdejší disponent důlní společnosti LKAB (Luossavaara-Kiirunavaara Aktiebolaget). Je až k neuvěření, že společnost LKAB, která je dnes plně ve vlastnictví švédského státu, zde s úspěchem těží „černé magnetické zlato“ do dneška.

Práce horníka byla velice fyzicky náročná. Jemný magnetický prach, velká úroveň hluku, špatné světelné podmínky, vibrace, otřesy a velké výkyvy teplot nepatří zrovna k faktorům, které zlepšují kvalitu života. V tehdejší době byl ale člověk rád, že má práci a uživí svoji rodinu. I bydlení bylo velice prosté.

S příchodem mechanizase byla postupně lidská a koňská síla narazena benzínovými a dieslovými motory a v dnešní době  jsou moderní vrtací stroje i obří nakladače zvané „Torro“ poháněny hydraulikou nebo elektromotorem. Dokonce i na dálku řízené vlakové soupravy, které v hloubce 1300 metrů pod povrchem přepravují stovky tun vytěženého materiálu žene elektrický proud.

Když už nebyla povrchová těžba ekonomicky výhodná, vydala LKAB rozhodnutí o zahájení podzemní těžby. Toto podpovrchové dobrodržství započalo v roce 1962. Ložisko Kiirunavaara je asi 4,5 km dlouhé, má proměnlivou šířku od 80 do 120 metrů, jen těžko odhadnutelnou hloubku a klesá pod zem, ale i pod město se sklonem asi 60°.

Vzhledem ke zmíněnému sklonu se pro dobývání používá metoda tzv. mezipatrového závalu (anglicky sublevel caving). Zjednodušeně řečeno se jedná o způsob založený na postupném odebírání těžené suroviny s tím, že volný prostor je zavalen hlušinou, která se nachází ve vyšších patrech. Krátkou ukázku naleznete zde>>.

Tento způsob těžby s sebou ale přináší i řadu komplikací. Díky hlušině mizící stále hlouběji do nižších pater dochází k deformacím povrchu. Čím hlouběji probíhá těžba, tím hlouběji hornina propadá a tím mohutnější je deformační projev na povrchu, který se krůček po krůčku přibližuje k hranicím městské zástavby. Proto bylo v roce 2004 rozhodnuto o „přestěhování“ města. Stavba nové radnice a městského centra na opačném konci Kiruny už „finišuje“. Řada obytných budov byla srovnána se zemí, ale množství historických staveb bylo přestěhováno na nové a snad i bezpečnější místo, kde mohou tito architektoničtí staříci vydávat své očité svědectví i nastupujícím generacím. A tak je Kiruna městem v pohybu.

A divoká krajina kolem? Výhledy na horské hřebeny přímo z města jsou dechberoucí. Často se do blízkosti lidských obydlí zatoulá sob, los nebo liška. Závodní kličkovanou s bílými zajíci si můžete dávat mezi domy, na cyklostezce nebo v běžkařské stopě. Tam se setkáte i se soby nebo losy opravdu z blízka. I pro ně je totiž pohodlnější a rychlejší pelášit po urolbovaném manšestru, než si šoupat bříško o chladivou krustu sněhové peřiny.

Je ale důležité mít na paměti, že divoká příroda se nenechá působením člověka vůbec rozházet. Stačí malé zaváhání, jako třeba týdenní výpadek elektrického proudu v těch největších zimních mrazech, a člověk je bezmocný. Bez tepla v -30°C, bez světla uprostřed polární noci a nedej bože bez internetu a bez možnosti dobít své chytré telefony. Příroda si dokáže rychle vzít zpátky to, co je od počátku její součástí a vyrovnat tak síly do přirozené rovnováhy. Jako lidé bychom se měli znovu naučit přistupovat k ní s respektem, úctou a pokorou! Protože jen tohle je cesta, jak přežít další tisíciletí 🙂

A jak vlastně vypadá ten kontrast industriálna a naturálna? Podívejte se sami na mé krátké video ze včerejška (15.3.2018):

https://youtu.be/yuXRKLN8ZWg

 

 

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky