Neživí nás nešatí, šediví a plešatí…

…tahle poetická básnička oblíbeného českého písničkáře Karla Plíhala nese název Rodiče. O těch mých rodičích bych ale, po zkušenosti ze společně strávených dní tady za polárním kruhem, básnila tak trochu v jiném stylu! No posuďte sami.

Zimní pobyt v Kiruně absolvovali už před více než dvěma lety. Taťka si sněhové radovánky protkané běžkařskými výpravami, návštěvou ledového hotelu a celodenním výletem na sněžném skútru vyloženě užíval.

Pro mamku to bylo ale tak trochu mrazivé dobrodružství. Myslím, že nejvíce ze všeho ocenila návštěvu losího parku, saunu, útulnost zdejších kavárniček a polární záři, kterou jsme pozorovali přímo ze zahrady před domem.

O to více toužila spatřit zdejší krajinu obnaženou, bez zimního sněhového i ledového hávu. Lákaly ji podzimní medové barvy, nekonečné vodní plochy, zářijová úroda lesních plodů i putování čarokrásnou liduprázdnou krajinou. Naopak taťka měl v očích smrt kdykoliv jsem zmínila slovo „komár“.

Listopad tu bývá vcelku nudným měsícem. Venku je nevlídno a střídají se mixy sněhu a deště. První sněhová pokrývka sice schová povrch, ale nebývá ještě dostatečně mohutná na to, aby ochránila skluznici běžek před hlubokými škrábanci. Proto si většinou vychutnávám teplo a útulnost domácí pohody, spřádám plány na nadcházející zimní i letní sezónu a pokukuji po letenkách.

„A hele! Zpáteční letenky z Prahy do Kiruny na konec srpna jenom za 5000 Kč? Doprčic, hned volám našim!“ A protože mí rodiče jsou akční, nenechali si tuhle šanci prchnout a okamžitě mě pověřili nákupem. Bookujte si termín a držte si klobouky, podzimní jízda divočinou je objednána! 🙂

Předstartovní nervozita rozhodně nebyla malá. Ale jednoduché a jasné instrukce z Kiruny popohnaly v Loze (vesničce, kde rodiče žijí) vše tím správným směrem. „Sbalte si oblečení na ven, podvlíkajdy, lehké rukavice a kulíška proti podzimní fujavici, nepromokavou bundu a pohorky! To všechno do úhledné krosničky. A společenský oděv? To tady člověk zrovna dvakrát neužije, takže bude bohatě stačit to, v čem přiletíte.“

Při letištní kontrole ve Stockholmu sice rodičové přišli o kapesní nožík, který mamka „omylem“ nechala v příručním zavazadle taťkovi, ale jinak měla cesta za polární kruh hladký průběh. Hned na začátku vytáhla Kiruna z rukávu své první eso a přivítala cestující pozdního úterního večerního letu krásnou polární září. Tomu říkám přílet se vším všudy!

Tušila jsem, že je to dobré znamení a začínala se těšit, že následujících jedenáct dní nám bude příroda i všechny její živly přát štěstí.

Středa – den 1.

Ráno se musíme rozhodně dospat, tím jsme si byli jisti všichni! Dospat, a pomalu rozkoukat. Vyrazili jsme nakoupit, protože domácí lednička zela prázdnotou. Nachystali jsme svačinky a vyrazili na první výšlap. Naším cílem byl vrcholek jménem Ädnamvaara. Nejprve jsme se přiblížili autem asi 3 km za město. Z parkoviště na vrcholek tohoto 790 m vysokého kopce nás pak čekalo 8 km po svých tam a to samé zpátky. Naše kroky vedla úhledná pěšinka, která byla v místech mokřadů a bažinatých vřesovišť zpevněna luxusními prkennými chodníčky. Minuli jsme malé jezero s dřevěným přístřeškem a ohništěm, další přístřešek, vyfuněli kopeček a zpoza posledních břízek na nás vykoukla dřevěná chatička, která sedí na úpatí vršku, hned za hranicí stromového porostu.

Chata je v provozu jen dva měsíce v roce (březen, duben), a to o víkendech. Můžete si sem zajet na běžkách, dojít na sněžnicích nebo dojet na sněžném skútru. Obsluha sestává z žáků a rodičů jedné z místních škol. Výdělek za prodané hrníčky s kávou nebo čajem, polévky, teplé párky, obložené chleby nebo sladké tečky využívají tradičně žáci třídy jako příspěvek na studijní cestu do Španělska.

Vyběhli jsme až na nedaleký vrchol, který nás odměnil na jedné straně výhledem na úžasnou přírodu a hory, na straně druhé jsme pak pozorovali industriální pohled na samotné město s důlním zákulisím sestávající z továren na zpracování železné rudy (které jsou před pohledy z města schované za neodtěženým zbytkem hřebene Kirunavaara), z ohromných výsypek a obřích odkalovací nádrží. Výhled byl pravda dosti ufoukaný.

Čtvrtek – den 2.

Tento den byl obávaným i očekávaným současně. V 18 hodin večer totiž startoval jubilejní 20. ročník kirunského desetikilometrového běhu Jägarmilen, na který jsem nás všechny přihlásila! Moji rodiče začali běhat asi před rokem a půl. O víkendech si před snídaní často vyběhnou protáhnout nožky a libují si, jak jim potom zasloužená ranní káva o to víc chutná. Nebojte se, tak zákeřná dcera ale nejsem. Nejprve jsem se zeptala, jestli mají o akci vůbec zájem. Je sice pravda, že jsem už nezmínila, že si můžeme vybrat mezi celou a poloviční vzdáleností, ale kdo by na takové detaily pamatoval, že? 🙂

Před dopolední rozcvičkou jsme ještě stihli živou show, která je součástí přesunu části města kvůli těžbě železné rudy. No řekněte sami, kdy se vám naposeldy povedlo potkat na silnici dům v pohybu? Ale povídání o stěhování města by bylo na dlouho, takže si tohle téma raději schovám do samostatného článku.

Rozhýbat jsme se byli hned po dopravním divadýlku. Prošli jsme si Stezku půlnočního slunce a vystoupali na kopec Luossavaara, který stráží severozápadní okraj města. Odměnou po dopoledním sportovním výkonu nám byl výborný oběd s tradičními čtvrtečními palačinkami jako dezert! Mňam! Ještě že do šesti nám stihne vytrávit! 🙂

Závodní trasa vedla z poloviny městem a po asfaltu, z poloviny pak běžeckými (v zimě běžkařskými) trasami, které jako klikatící se labyrint proplétají prostor mezi městem a Luossavaarou. Taťkovi jsme na tu slávu koupili nové běhací elasťáky (jaká náhoda, že zrovna měli v Intersportu slevu) a v půl šesté jsme se vydali na start. Přestože poprchávalo, seskupilo se před radnicí slušné klubko natěšených sportovních nadšenců, závodníků, kteří to brali opravdu vážně, ale i rodičů s dětmi a jedna česká rodinka, která si přišla užít atmosféru.

Běželi jsme od startu svorně všichni tři spolu. Mamka na třetím kilometru prohlásila, že tady už by si za normálních okolností chvilku odpočinula chůzí, ale odhodlaně klusala dál. Při výběhu z běžeckých tras jsme míjeli tábor školy v přírodě. Děti stály u cesty v hadovitém zástupu. Všechny svorně povzbuzovaly a s nataženou rukou vyzývaly běžce k parťáckému plácnutí. Tohle nás nabilo energií víc, než kdejaká občerstvovačka!

Na osmém kilometru jsme míjeli kamarádku Stinu s rodinkou. Její partner Anders držel v náruči čtyřměsíčního Holgera, který se tvářil dosti nezúčastněně. Zato Stina nás povzbuzovala cinkáním zvonce a hlučnými výkřiky: „HEJA HEJA HEJA!!“.

Zkouškou vytrvalosti byl pak poslední kopec před cílem. Oba rodiče to ale zvládli na výbornou a mamka se přiznala, že to pro ni byl životní výkon a posunula si osobní hranice. Měla jsem z nich velkou radost!

Pátek – den 3.

Při ranní snídani zaznělo několikrát slovní spojení „odpočinkový den“. Myslím, že za ty vydatné sportovní výkony jsme si všichni „restday“ zasloužili. Beztak jsme museli doplnit potravinové zásoby a sbalit se na plánovaný prodloužený víkend. Čekalo nás několik dní na podnikové chatě u jezera Nakerijävri ve čtyřech. Byl pátek, takže tentokrát se k nám připojil i můj pilně pracující muž.

Abychom jen neseděli doma a nečekali, až David dorazí z práce, vyrazili jsme se trošku vyslunit do nedaleké vesničky Jukkasjärvi, která je proslulá svým zimním ledovým hotelem. Letošní žhavou nebo v tomto případě spíš chladnou novinkou je hotelový komplex postavený tak, že část jeho vnitřních prostor je chlazena na teplotu -5°C (paradoxně za využití solární energie). Ledové pokoje si tak můžete nově prohlédnout i v létě.

My jsme si ale raději užívali sluníčko a procházku po břehu jezera, na jehož břehu se vesnička rozprostírá. Omrkli jsme místní skanzen Hembyggsgården a navštívili útulný dřevěný kostelík s nádherně barevnou dřevěnou plastikou v místě oltáře.

Odpoledne jsme se pak všichni čtyři poskládali do auta a hurá na železniční stanici Torneträsk. Odtud už musíme po svých, takže nahodit krosny, zašněrovat pohorky a jde se!!

Po třech kilometrech se nám otevírá krásný výhled na břehy jezera Nakerijävri. Tady se z nás suchozemců na chvilku stanou námořníci :-). Navlékáme vesty, nasedáme do loďky, po několika pokusech úspěšně chytá i motor a my konečně vyplouváme napříč jezerem k vytoužené chajdě.

Cestou se pořádně rozfoukalo. Plně naložená loďka skákala na vlnách nahoru a dolu jako kamzík po skalních hřebenech. Mamka schytala, chudák, nejhorší místo v lodi. Vlny narážely do boku a všechna voda stříkala přímo na ni. Ještě štěstí, že alespoň oblečení v krosně zůstalo suché. Po příjezdu necháváme kluky připoutat loď a běžíme do chaty. Mamka se rychle převléká do suchého a já rozdělávám oheň v kamnech, aby se mohla trochu zahřát. Je celá promrzlá a byla by vážně škoda si nechat rýmičkou zkazit dobrodružnou dovču!

Po chvilce přichází i naše drahé polovičky. Sušíme mokré svršky, připravujeme večeři, otevíráme láhev vína a užíváme si útulnost dřevěné chajdy, teplých kamen s plápolajícími plameny, svíček, absenci elektrického proudu a mobilního signálu a kujeme pikle na nadcházející dny.

Sobota – den 4.

Ráno jako z podzimní pohádky! Hladina jezera zrcadlí první ranní paprsky, které se tak tak prodraly zpoza hory Nakeri strážící protější břehy. Vyhřátí ze spacáků a povzbuzení sluníčkem si kurážně dáváme ranní chladivou koupel – brrr! Teď už jsme doopravdy vzhůru a natěšeni, co nám přinese nový den.

Vyrážíme nízkým březovým porostem k jezeru Uitojávri. Losí stezka se po chvíli strácí, ale to nás neodradí. Kolem jezera začíná být povrch promáčený a křovinatý porost hustější. Strategicky špláhe vzhůru po svau, až nad hranici porostu a cestou se paseme na slaďoučkých borůvkách.

Mimo stromky je chůze o poznání jednodušší. Po výstupu na jihozápadní vrcholek Vuorivárdu nás odmění úchvatný pohled. Na jiho západ se tyčí zubaté vrcholky hor, ze kterých ani tohle léto nestihla odtád sněhová pokrývka. Na východ pozorujeme obrysy Luossavaary a na severní straně vykukují údolními průzory chladné vody jezera Torneträsk. Atmosféru podrthují tři dravci kroužící v široko daleko jediném podzimním stoupavém proudu. Točí spolu výš a výš, až pod mrak!

Do chaty se vracíme přes údolíčka s dalšími malými jezírky a pochutnáváme si cestou na pozdních a trošku přezrálých morkuškách. Odpoledne vyráží kluci s rybářským náčiním ještě na jezero, ale bezúspěšně. Vracejí se s prázdnou a navíc pořádně vyfoukaní a vymrzlí. Ještě že jsme s mamkou zvolily strategii strážkyň domácího krbu. Jen tu lahev bílého vínka jsme bohužel uhlídat nedokázaly :-).

Aby se i kluci po nevydařené rybačce trochu zahřáli, nanosili vodu z jezera a roztopili sunu. Parádně si to užíváme a ze sauny skáčeme odážně do mrazivě ledových vod Nakerijävri. Nádherná večerní odměna!

Neděle – den 5.

Tohle ráno je snad ještě krásnější, než to předešlé. Koupel, snídaně a jde se ven. Láká nás nedaleký vrcholek Njalloaivi. Museli bychom ale přejít údolní mokřady a řeku. Promotávat se pracně břízkami a křovinami a ještě k tomu skončit na druhé straně s rybníčkem v pohorkách není zrovna nejlepší start túry. Potom jsme ale dostali nápad hodný vzájemného poplácání po ramenou – vždyť máme na břehu loďku! Skvělé! Přiblížíme se k Njalloaivi po vodě a cestou zpátky můžeme ještě zkusit ulovit večeři.

Procházka to byla vydatná, ale příjemná. Krajina ozdobená podzimními barvami jako kdyby hřála naše srdce. Zvědavý sob si nás při sestupu z vrcholku důkladně prohlížel. Možná doufal, že utrousíme zbytky svačinky, ale měl smůlu, všechno jsme spořádali do posledního drobečku.

 

Uťapkaní nasedáme do loďky a vyrážíme obstarat večeři. Největší šance bývá v místě přítoku nebo naopak tam, kde voda jezero opouští. Máme dva pruty. Zkoušíme nahazovat, ale do toho musíme ještě sem tam zaveslovat, protože loďku pomalu unáší proud a v ústí jezera je spousta velkých kamenů. Ještě že jsme na palubě čtyři. David má jeden záběr za druhým, ale samé čudly, které pouští zpátky. Ani mamka nemá štěstí a taťka se po sobotní zkušenosti raději chopil vesel. Tak to zkusím i já. Párkrát nahodím a záběr. A pořádný! Krásný velký lipan a za ním další. David mezitím vytáhl dva menší a máme večeři pro všechny!

Po návratu zjišťujeme, že hlavní vchod do chaty je zamčený a naše klíče leží uvnitř. To nám naši sousedé z druhého pokoje docela zavařili. Nakukujeme do jejich pokoje skrze okenní tabulky. Uff, věci tady mají, takže jsou naštěstí jen na výletě. Ještě, že neodjeli zpátky do Kiruny. No kdo by čekal, že chatku uprostřed divočiny budou zamykat, že? 🙂 S částečnou úlevou roztápíme alespoň venkovní ohniště, abychom se zahřáli a začínáme chystat ryby. Hurá, asi po hodince se sousedé vrací. Nakonec jsme se otrkali, rozhodli se stolovat venku a uží si zbytky sluníčka. Vida k čemu bylo to malé nedorozumění dobré!

Pondělí – den 6.

Snídaně, úklid a zpáteční cesta přes jezero k autu. Klidný začátek krásného podzimního dne zalitého sluncem. Rozloučili jsme se s chatou, jezerem i horami a vyrazili do nedalekého turistického městečka Abisko. Byla by škoda vracet se do Kiruny a neužít si naplno další nádherný den venku. Kráčíme stezkou podél říčky, která nás vede vzhůru k vodopádu. Jeho vody hladí skalnaté stěně hory Nuolja s vrcholem v 1169 metrech. Nejstrmější část tohoto masivu zpřístupňuje turistům sedačková lanovka, na jejímž konci stojí horská chata Aurora Skystation. To bychom ale nebyli my, kdyby jsme se nahoru nechali vyvést. Navíc tu kávičku se zákuzkem na chatě si přece musíme zasloužit! Je nádherně teplo, a tak si nahoru vykračujeme jen v tričku (stoupání po strmé stezce pravda taky trochu zahřeje). Takové štěstí tady turisté nemají leckdy ani v létě, natož na začátku září! Z vrcholku Nuolji máme 72 km dlouhé jezero Torneträsk jako na dlani.

A výhled na Laponskou bránu, symbol přírodních krás severního Švédska? No posuďte sami…

Když se na vrcholku zmíním, že chata Aurora zavírá za 45 minut, svoje rodiče skoro nepoznávám. Obratem mění tempo chůze téměř v klus a cestou dolů k chatě jim sotva stačím. Zasloužená odměna je tou nejlepší motivací :-).

Před parkovištěm ještě odbočíme na stezku podél kaňonu, kterým se zde během tisíciletí do skalního podloží podepisovala horská bystřina, vtékající přímo do jezera Torneträsk. Další krásný den se chýlí ke konci. Vracíme se do Kiruny, kde strávíme pouze jednu noc, doplníme zásoby, vyzvedneme stany, ešusy a vařič a vyrážíme nakouknout k sousedům do norských fjordů.

Úterý – den 7.

Dospáváme únavu a necháváme tělo načerpat novou energii. Odjezd z Kiruny se nám krapet opozdil, protože jsme čekali, až se kamarádka vrátí ze své ranní jógy a my si u ní můžeme vyzvednout druhý stan. Cesta utíká rychle, ale před Abiskem se o slovo začínají hlásit hladová bříška. Skočíme tedy na oběd v STF Turistické chatě a pokračujeme spokojeně dál. Prosvištíme přes horské středisko Riksgränsen a bez problému přejíždíme hraniční přechod hned za městečkem. Norsko sice není členem Evropské unie, ale náleží do Schengenského prostoru, což nám naši cestu náležitě zjednodušuje. Po dalších asi 40 minutách nás vítá přístavní město Narvik a s ním i první fjordy. Pokračujeme na jih po E6, až do Efjordu, který bude teď na tři dny naším novým domovem.

Počasí je příjemné, ale pořádně větrné. Ještě před odjezdem jsem omrkla směr větru a vybrala místo ke stanování tak, abychom byli schovaní pěkně v závětří za mohutným vrcholkem hory. Auto necháváme stát na odpočívadle u nepříliš frekventované cesty, která se po několika stech metrech mění v prašnou a v další osadě končí. Asi po 300 metrech chůze narazíme na pěkné rovné místo právě na dva stany, které ještě ze dvou stran chrání větší břízky. Super, tady rozbalíme tábor!

Mamka s taťkou nejsou žádní velcí trempíci, a tak jim s první stavbou stanu trošku pomáhám. Rychle se ale vžívají do role zálesáků, takže je nechávám hrát si a jdu si postavit svůj vlastní příbytek. Už se stmívá a kolem našich hlav se objevuje pár zvědavých a hladových komárů a mušek mochniček – tohle je vcelku snesitelná cena za příjemné závětří. Rozděláme oheň, kouř je zažene! Večeři připravujeme s výhledem na západ slunce, moře, hory a fjordy. Lepší večerníček bychom si mohli jen těžko přát!

Zaplať Pán Bůh za moje hmyzí společníky! Bez nich bych byla jediným kazičem romantiky já. Ale co, jsou mladí, tak ať si ještě užívají! 🙂

Středa – den 8.

Už jste si někdy čistili zuby mořskou vodou? Ta v norských fjordech naštěstí není tolik slaná, ale pocit je to tak jako tak zvláštní. Ale co, stejně to spláchneme ranní kávou připravenou na ohni – mmmm, voní dřevem a chutná, jako by ji chystal ten nejšikovnější barista. Tábor necháváme stát s tím, že tu strávíme i druhou noc. Naším dnešním cílem je norská národní hora Stetind, tyčící se do 1392 metrů. Její vrcholek je přístupný pouze za pomoci lana a vlastního jištění. Ale nám bude bohatě stačit pěší výlet na předvrchol Halls, který je pouze o 68 metrů nižší – nesmím přece rodiče vylekat hned při první návštěvě.

Stetind je součástí stejného geologického uskupení, jako pohoří Lofot a sestává z masivní granitové žuly, jejíž stáří se odhaduje asi na 1800 milionů let. Tato hora se také pyšní titulem největší (POZOR – nikoliv nejvyšší) horou v severní Evropě skládající se pouze z jedné skalní formace. A opravdu, krajna vypadala, jako kdyby sem nějaký keramik vložil velký kus hlíny a postupně ho modeloval k obrazu svému. Stetind, čnící jako ostrá stolička vzhůru, je vkusně doplněn jako by palcem vytlačeným dolíkem, do kterého úplně náhodou pasuje jezero Svartvatnet ležící v 725 metrech. Příroda je neuvěřitelná kouzelnice!

Nad jezerem hledáme stezku v kamenitém terénu morény. Pokračuje stále strmějším a prudším svahem a silné poryvy větru spolu s kamennými monolitickými štíty, které pokrývají zbytky sněhu a ledu, budí velký respekt. Mamky odvaha se postuně vytrácí mezi skalními římsami a je odnášena do dálky každým dalším větrným závanem, až zmizí docela. Nevadí, i tak jsme došli hodně daleko a musím před rodiči opět smeknout. Podali parádní výkon a hlavně mamka překonala několikrát svůj vlastní strach z nebezpečných výšek!

Kousek před parkovištěm nám cestu kříží divoký malinník, a tak sbíráme sladké plody na zítřejší snídani – to bude panečku hostina!

Bohužel, příliv vrcholil kolem jedné hodiny, kdy jsme se potili při stoupání na Stetind. I tak jsme ale cestou ke stanům pokoušeli své rybářské štěstí. Úlovek to byl slušný, určitě alespoň půlmetřík hádala bych. Dobrá, ryby tentorkát vyhrály a my se alespoň napaseme před večeří na sladkých borůvkách.

Čtvrtek – den 9.

Poslední noc v Norsku a my ji zase prospali :-). Pobyt v přírodě neuvěřitelně dobíjí baterky. Po celém dni stráveném venku jsme byli tak příjemně unaveni, že jsme prospali 10 – 12 hodin. Takovýhle režim bych doporučila každému alespoň na tři týdny ročně. I když přiznávám, že mně by klidně vyhovoval nonstop!

Po malinové snídani balíme stany, skládáme se do auta a vyrážíme k nedaleké hoře Stortinden, která jako velký kamenný maják stráží břehy Efjordenu. Tento žulový velikán budící respekt je naší dnešní destinací. Provází nás sluneční paprsky a bezvětří, a protože jsem líná chodit dolů pěšky, háži na záda bágl s paraglidingovým vybavením, aby se moje suchozemská dušička zase trošku povznesla nad realitou všedních dní a načerpala nadhled před dlouhým zimním obdobím.

Úzká stezka nás vede pomalu vzhůru. Svaly jsou po včerejšku unavené a batoh se zdá být o něco těžší, než obvykle. Přicházíme k první schránce s vrcholovou knížkou. Za hranou se nám naskýtá neuvěřitelný pohled. Strmá skalní stěna sjíždí kolmo dolů, téměř až do vln oceánu. Typické červeno bílé domečky vypadají mezi břízkami jako brusinky. Na horizontu na nás po očku mrká Stetind, kterému jsme včera polechtali vousy. Vypadá opravdu jako obří granitová stolička!

Sluníme se a vychutnáváme nádherné výhledy i zasloužený odopčinek. Zapíšeme se do vrcholové knížky a já začnu pomalu rozbalovat padák. Nandavám helmu, navlékám se do sedačky, zapínám vrchlík do karabin a čekám alespoň na malý závan větru, který mi nafoukne kluzák a usnadní start. Z borůvčí ke kameništi pode mnou to není daleko a já bych se téhle žulové překážkové dráze ráda vyhnula. Lehký výdech, zvedám vrchlík, otáčím se, pár kroků a letím! Hurááá, tohle se mi nikdy neomrzí!

A naši musí zpátky po svých…

Přistávám u auta, balím všechno zpátky do batohu a hledám si místečko na relaxaci. Uvelebím se na vyhřátem suchém mechu, užívám si teplé doteky slunečních paprsků na své kůži a úplně vypínám…vrrrr, předu jako kočka, tohle je příjemné! Z relaxace mě vytrhnou až hlasy navrátivších se rodičů. Naskáčeme do auta a přesouváme se zpátky do náruče švédských hor.

Zastavuji na známém odpočívadle. Kousek odsud je prima místo na stanování, říčka, malý vodopádek a jezírko. Tam to dobře znám. Nejednou jsme tam složili hlavy, pokoušeli se rybařit (bez úspěchu) a nasbírali plný ešus borůvek nejen do snídaně. Fouká silnější vítr, a tak hledáme alespoň trochu závětrné místo. Stavění stanu už napodruhé zvládají rodiče bez nápovědy. Se zájmem je pozoruji a říkám si, že jsou po těch letech už krásně sehraný tým. Rychlá jednoduchá večeře a jde se spát. Odpočinek před posledním dnem nemůžeme podcenit!

Pátek – den 10.

Tahle noc byla posledním zálesáckým zážitkem. Ráno balíme tábor a popojíždíme autem k železniční zastávce Låktatjåkka, odkud se vydáváme stezkou proti proudu říčky, vzhůru podél vodopádu, přes potůčky, kamenná a sněhová pole až do sedla k chatě Låktatjåkka stojící pod stejnojmenným vrcholem. Tato útulná chaloupka uprostřed hor se pyšní titulem „nejvýše ležící horská chata Švédska“!

Vím, že stezka vede po pravé straně proti proudu říčky, ale pro zpestření  volíme zprvu úzkou pěšinku po levé straně, která nás vede nad vodopád, kde se po několika stech metrech vytrácí. V nízkém ale tvrdém keřovitém porostu se kroky ukrajují o poznání pomaleji, než po vyšlapané pěšině. Co naplat, musíme se dostat na protější břeh. Hledáme nejužší místo, kde by se dala řeka přeskákat po kamenech. Sněhy, které mohly, už přes léto roztály, a tak není řeka příliš široká. I tak ale stále budí respekt a teplota dnes není zrovna na cachtání.

Našli jsme příhodné místo s jedním delším krokem. Házíme do vody kameny, abychom si přidali místa, kam stoupnout a mohli přejít suchou nohou. Silný proud ale hatí naše snahy a balvany strává a odnáší, a tak mi dochází trpělivost a zouvám pohorky. Priessnietzovy léčebné chodníčky, ale jen ta pichlavě studená první varianta! 🙂 Jsem na druhé straně a číhám, jak to zmáknou naši. Dávám jim prostor seberealizace a pozoruji jejich úžasnou týmovou hru zpoza objektivu…

…vypadá to jako hračka, ale proud je silný a voda hluboká a ledově chladná! Zvládli to na výbornou a taťka si právem zaslouží titul gentlemana, který nenechá svoji dámi nikdy ve štychu!

Cestou nahoru přibýval sníh a zesiloval vítr. O to větší radost byla z teplé polévky a čerstvých vaflí s moruškovou marmeládou a šlehačkou, kterými jsme se na chatě odměnili! A o taťkových jiskřičkách v očích, které mu naskočily hned, jak rozhoupal obří zvonec stojící v chodbě, jehož zvuk se v tu ránu nesl celou chatou, se můžete přesvědčit sami z fotky! 🙂

Zpocené oblečení už jakž takž oschlo, tak teď už jen seběhnout zpátky k autu a přesunout se domů. Večer nás čeká romatická hostina s kvašenými sledi, neboli „surströmming“, a potom nejspíš okna dokořán a mohutné větrání až do rána!

Tato tradiční švédská pochoutka, kterou zhruba polovina národa zbožňuje a ta druhá nenávidí, vznikla nejspíš, tak jako všechny podobné kulinářské zajímavosti, omylem či shodou náhod. Jedná se o sledě, kteří jsou po dobu několika měsíců naloženi ve slaném nálevu. V průběhu tohoto procesu „zrání“ dochází k mléčnému kvašení, takže konzerva po otevření značně „provoní“ široké okolí. Lahůdku doporučuji otevírat venku nebo pod tekoucí vodou.

Večer se surströmmingem je doslova společenskou událostí. Ryba se balí do chlebové rolky spolu se všemi potřebnými ingrediencemi, zapíjí se pálenkou, typicky Akvavitem a kolem stolu se při tom divoce diskutuje nejen o delikátní perlinkové chuti letošní várky.

Sobota – den 11.

Poslední ráno už nás čeká jen společná snídaně, balení a odjezd na nedaleké letiště. Počasí se mračí a začíná pršet. Musím uznat, že načasování bylo jedním slovem PERFEKTNÍ! Jen ten tvrdý sýr v příručním zavazadle, připomínající konzistencí plastickou trhavinu, byl letištním zaměstnancům značně podezřelý, takže zase všechno z báglu ven! Ale po akci „kapesní nožík“ jsou už rodiče ze stockholmského letiště připraveni na všechno :-).

Léto za polárním kruhem s první várkou návštěvníků dopadlo úchvatně! Počasí bylo jako na objednávku a příroda krmila naše oči, duše i žaludky svými sladkými šťavnatými plody. A dovolená s rodiči? Ani jako malá jsem si to nikdy v kruhu rodinném neužila tak báječně, jako teď, a za to jim patří můj velký dík i pusa na líčko! ***

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky