Kolumbie bejby!

Koka, lulo, pitahaya, limonada de coco a café tinto? Cenu si ale musíte usmlouvat sami! To je Kolumbie…

Za oknem se střídá déšť se sněhem, nevlídné teploty dotlačí rtuťový sloupeček k pěti, nanejvýš k deseti stupňům a podzimní plískanice mě motivuje leda tak ke gaučingu pod teplou dekou, u dobrého filmu a s pořádným šálkem horkého voňavého čaje. Ideální podmínky pro to začít spřádat plány na zbabělý zimní úprk za sluníčkem!

Ještě, než jsem stihla dosrkat čaj a opřít se do akce, ozývá se kamarádka. Mají s přítelem podobné zaječí úmysly, ale nechtějí v tom být sami, a tak shánějí parťáky.

„Kolumbie?“, opakuju si nahlas, abych se ujistila, že jsem si to přečetla správně. No do Jižní Ameriky jsem ještě nikdy nenakoukla, zní to lákavě….

„Bereme s sebou padáky a druhá polovina akce bude ve znamení nebe?“ Už nepotřebuju slyšet víc a nadšeně odepisuju, že jedem!

David na mě sice kouká trochu překvapeně, ale když mu vysvětlím, že je to vlastně ideální způsob i načasování, dostávám souhlasné přikývnutí. O svátcích vánočních navštívíme rodinku a přátele v české malebné kotlině a těsně před silvestrovskou opilijádou vezmeme do zaječích. Tedy do teplých krajin. Navíc si zkrátíme to nejtmavší a nejmrazivější zimní období, dopřejeme tělům trochu tepla, sluníčka a tropického ovoce a jako bonus…LEDNOVÁ TERMIKA!

Podzim utekl jako voda a naše cestovatelská čtyřka se konečně shledává na pražském letišti. Díky objemným báglům s paraglidingovou výbavou se opravdu nemůžeme minout. Mimochodem mít zázemí v Kiruně, navštívit na svátky rodiny v Čechách a odtud odletět na dovču do Kolumbie? To už je logistická vyšší dívčí. Strategie „co nemám, to nepotřebuju“ nachází své skulinky hned na letišti. Uvědomuju si, že moje vário – nejdůležitější technická hračka každého paraglidisty, odpočívá spokojeně v šuplíčku našeho kirunského bytu. Naštěstí né všichni členové pojali naši výpravu tak lehkomyslně a Soňa mi nabízí k zapůjčení její záložní mini vário.

Po 14 hodinovém letu vyplivne chobot od letadla v Bogotě čtyři polospící zmuchlané Čechy. Smlouváme cenu za taxi do hostelu, kde zahodíme bágly a vyrážíme spontánně na walking tour, kde se dozvídáme řadu zajímavých informací o bouřlivé a bohužel i krvavé historii tohoto jihoamerického státu, protkané občanskými válkami, obchodem s kokainem, zabíjením, bombovými útoky, bojem o moc, vliv a peníze a strachem obyčejných lidí.

To je ale první den! V hlavě mi vyskakuje otázka, jestli byla cesta zrovna sem dobrá volba. Dnes už je to prý klidné a relativně bezpečné místo pro turisty. Ještě před sedmi lety tomu ale tak nebylo. No snad budeme mít štěstí…

Šestihodinový časový rozdíl oproti České republice nám poskytl značnou výhodu. Popřát „šťastný nový“ jsme do domoviny stihli během večeře a kolem deváté místního času jsme všichni odpadli. Nebylo se pak čemu divit, když jsme v půl osmé ráno u snídaně byli sami 🙂

Začátek pobytu na tomto kontinentě je ve znamení cestování a poznávání země, kultury i lidí. Naše první kroky směřují na sever s cílem smočit se v Karibiku a omrknout krásy větších měst a národního parku Tayrona. Přepravujeme se vnitrostátním letem do Barranquilly, kde nás na letišti vyzvedává Tatiana. Tato upovídaná žena se narodila v Kolumbii, ale vyrůstala v Argentině, kam její rodina utekla ve strachu o své životy. Je vystudovaná politoložka, ale živí se jako turistická průvodkyně na volné noze. Cesta do Santa Marty trvala bezmála dvě hodiny a za tu dobu nám Tatiana stihla předat více informací, než jsme stihli vstřebat.

Nicméně se opakovaly věty o občanské válce, bombových útocích, vraždění a smrti. Také jsme se dozvěděli, že vás v Kolumbii mohou:

  • okrást (to není nic divného, to se může stát asi všude na světě),
  • přepadnout s nožem nebo zbraní a obrat vás o vše, co máte s sebou,
  • nebo unést a požadovat výkupné od rodiny nebo státu.

No a třešnička na dortu? Ubytovali jsme se na hostelu, kde jsme měli dorm (sdílený pokoj). Ani ne 20 minut po nás přišla mladá švýcarská holčina, která se místo představení rozplakala se slovy, že ji právě na ulici okradl mladík s nožem. Říkala, že na něm bylo vidět, že byl nervózní, a tak mu dala menší obnos hotovosti a on utekl. Ale bylo to přímo před hostelem, za bílého dne, okolo chodili lidé. Podle jejích slov ale měla štěstí, tohle je její první negativní zážitek po měsíci sólo cestování s krosnou po Kolumbii.

Můj pocit bezpečí tím ale rozhodně nenarostl. Naopak byla jsem moc ráda, že polovinu naší čtyřčlenné skupinky tvoří statní čeští muži a po zbytek večera jsem byla nalepená na mého dvoumetrového manžela jako našlápnutá žvýkačka na podrážku!

Ze Santa Marty jsme se přepravili do podhorské vesničky Minca a dále pak terénním taxíkem do holistického hostelu Aloha Ke Akua. Konečně příroda, klid a bezpečí, odfrkla jsem si. Klidné místo na hornatých kopcích porostlých zeleným pralesem, bambusy a lijánami. Sem tam malá farmářská usedlost, strmě svažitá políčka s keři kávovníků nebo banánů, mezi nimiž místy vykoukne mandarinkovník a to vše zalité zpěvem ptactva. V kontrastu se strachem vzbuzujícím městem se tohle místo zdálo být rájem na zemi! Jako bonus se servírovalo vegetariánské meny, ve sprše tekla teplá voda a záchod byl s výhledem do pralesa. Tady bych vydržela klidně celý měsíc!

Plány už byly ale jasně dané. Po 2 nocích jsme se vrátili do Santa Marty a přepravili se busem k branám národního parku Tayrona. VYPRODÁNO! No není divu, je totiž sobota a navíc „letní prázdniny“.

„Kdybyste uplatili strážce, pustí vás dovnitř.“, radil nám někdo u brány parku. To ale není náš styl a ani jeden z nás nechce podporovat nárůst korupce v Kolumbii, ani nikde jinde. Místo toho volíme obyčejnou pláž. Je horko, dusno a větrno. Namísto odhazování svršků a zběsilého úprku do vln Karibiku usedáme zmoženě v baru a objednáváme „limonada de coco“ pro dámy a „cerveza“ pro pány. Po osvěžení ducha jdeme osvěžit i tělo a přeci jen se vydáváme řádit do vln. Místo toho ale vlny řádí s námi. To je síla!! Lovím pod koleny spodní díl plavek a vyklepávám písek nejen ze záhybů tkaniny 🙂 OK, máme pomyslnou čárku a jdeme si najít ubytko na dnešní noc.

 

 

Další den nás čeká dlouhá cesta autobusy s několika přestupy. Těšíme se na krásné historické centrum městečka Cartagena. Největší jiskřičky v očích měla Soňa, ale její zdraví zkoušené několikatýdenní virózou před odletem v kombinaci s pochybnou margaritou z předešlého večera vyhlašuje stávku. Přesun busem i večer v překrásném centru Cartageny mezi pestrobarevnými budovami s vánoční dekorací spíš protrpěla. Inu i tohle k cestování patří.

Dalším a posledním zastavením na naší poznávací šňůře bylo dříve nechvalně proslulé město Medelin, zasazené jako betonová perla uprostřed hornaté zelené lastury. Přivítalo nás modré nebe poseté bílými beránky a miniaturní siluety padáčků visící nad hřebenem lemujícím údolí, ve kterém se Medelin rozprostírá, nás donutily k povzdechu: „Škoda, že jsme uschovali naše letostroje v Bogotě…“. Na druhou stranu cestování na lehko jen s malým batohem je pro nás nezvyklým komfortem.

Medelin je jediným kolumbijským městem, ve kterém se můžete projet metrem. Respektive nadzemkou, která ale skutečně nese název „Metro“. V rámci MHD jízdenky můžete přestoupit na kabinkovou lanovku, která vás dopraví až na vrcholky nad městem, přímo do srdce přírody.

 

Z Medelinu jsme si poslední den udělali výlet do oblasti Guatapé. Tuto kopcovitou oblast proměnil člověk v umělou vodní nádrž posetou malými ostrůvky. Za 18000 COP jsme si vystáli nekonečnou frontu na schodišti vedoucím na vrcholek monumentálního solitérního obelisku – uff, zase ty „letní“ prázdniny.

Před odletem jsme ještě stihli nakouknout do botanické zahrady a už hurá přes Bogotu do Pereiry a odtud do vytouženého Roldanilla – jedné ze zimních paraglidingových Mekk abstinujících evropských pilotů.

Tohle malebné městečko, kde nikdo nikam nespěchá a kde má vše svůj čas, leží na úpatí hornaté náhorní plošiny. V blízkosti najdete hned 3 oficiální startoviště. V době našeho pobytu se zde navíc odehrával vzdušný souboj těch nejlepších a nejdravějších paraglidingových pilotů z celého světa – super finále PWC.

České barvy zde osamoceně, ale hrdě hájil Standa Mayer, kterému jsme každý den poctivě drželi palce, ať už ze země, nebo zpod oblak. Závodníci měli vyhrazené největší startoviště Aqua Panella.

Ostatní piloti si mohli vybírat mezi blízkým kopečkem El Pico, nebo vzdálenějším Los Tanques, kam letuchtivce dopravoval barevně pomalovaný autobus s disco úpravou pro navození té správné kolumbijské pohody hned po ránu.

Letový byl téměř každý den! Startovalo se mezi desátou a dvanáctou hodinou v závislosti na výšce mraků a odvaze pilotů. Po poledni se ze západu většinou natlačil pacifický vítr a starty už byly díky tvořícím se rotorům nebezpečné. Základny mráčků se tvořily ve výšce kolem 2000-2500 metrů a převýšení nad terénem s průměrnou výškou kolem 900 m tak nebylo velké. O to větší to však byl trénink. Obzvláště pro mě, pilotku, která nikdy předtím nelétala v rovinách.

Zprvu jsem podávala vcelku mizerné výkony. Pak jsem si ale nechala poradit od Kuby, mistra českých přeletů, a odvážila se vystrčit nos od kopcovitých hřebínků. A vyplatilo se! Občas to byl sice boj nervů a zvedala jsem se čtvrtmetříkem z malých výšek, ale všudypřítomní opeření spoluletci pomáhali najít stoupavé proudy, které mě nakonec teleportovaly zpátky do bezpečných výšek pod základnami napečených bílých beránků.

Mezi padáčkáři se s oblibou říká, že pro každého pilota někde roste strom, do jehož koruny dřív nebo později přistane či alespoň zavětví padák. Ukázalo se, že ten můj strom na mě čekal právě zde, na okraji vesničky Bolivar. Naštěstí jsem větvila jen vrchlík a než dva statní hoši donesli z vesnice žebřík a pilu, dokázali jsme s šikovnými místňáky za pomoci klacků z větví vrchlík vysvobodit. Patří jim za to mé tisíceré díky!

Škoda jen, že jsme nemohli zůstat a polétat déle. Při myšlence, že musím opět vyměnit letní šatičky a žabky za teplou péřovku jsem skoro zatlačila slzu. A 50°C teplotní skok směrem dolů mi na morálce příliš nepřidal. Ano, Kiruna nás uvítala svoji polární náručí a -25°C. No co, alespoň zase proženeme běžky, skialpy a skútr.

A jak bych shrnula své dojmy ze země salsy, koky, kávy a ovocných džusů?

Samozřejmě jsem věděla, že cesta do Kolumbie bude jiná. Vykročení z komfortní zóny a mimo bezpečné a relativně klidné lůno matičky Evropy. Moje pocity diskomfortu a strachu ale umocnil především pobyt ve velkých městech. Navíc jsem ovlivněná životem ve švédském maloměstě zastrčeném za polárním kruhem. V Kiruně se nemusíte bát necháte-li nastartované auto na ulici a skočíte si do obchodu pro nějakou drobnost. Můžete beze strachu chodit s telefonem po městě, nebo dokonce nosit svůj zlatý snubní prstýnek 🙂 Jako očividný cestovatel s batohem a bílou pletí se ale v Kolumbii snadno stáváte terčem pochybných živlů. Doporučuji (a to nejen všem kirunským polárníkům) se psychicky nachystat i na tohle!

Ale zpátky do Kolumbie…lidé jsou zde různí, stejně jako v každé jiné zemi světa. Ve městech se setkáte s obrovskými sociálními rozdíly. Ti nejchudší žebrají, žijí a spí na ulicích. Přepadení za bílého dne uprostřed ulice není vyloučeno a kapsářům padla za oběť i moje cestovní peněženka (naštěstí s ne příliš velkým hotovostním obnosem). Peníze je dobré si strategicky poschovávat na vícero místech. Na příště už zcela jistě nepohrdnu ledvinkou na tělo pod tričko, které jsem se před touhle cestou upřímně vysmála 🙂

Sociologické průzkumy tvrdí, že Kolumbijci jsou, i přes veškeré útrapy, kterými si tento národ prošel, nejšťastnějšími z Jihoameričanů. Na ulici se na vás všichni usmívají a zdraví vás. Když zjistí, že neumíte španělsky, snaží se sehnat někoho, kdo ovládá alespoň základy angličtiny a dotyčný je většinou šťastný, že může použít těch pár slov, které zná. Ze všech koutů se na vás linou rytmy latinsko-americké hudby a všichni si s vámi chtějí stále povídat. Ne každý ve vás tedy vidí finanční kořist nebo hloupého turistu.

Venkov a malá města, ve mně vzbuzovala standardní pocit bezpečí. Nikdo už vás tu nemusí varovat, abyste si schovali mobil do batohu dřív, než vám ho kolemjedoucí motorkář vytrhne z ruky a zmizí. Lidé jsou zde nápomocní, milí a za svezení autem často nic nechtějí. Naopak ještě jsem dostala v mezi zastávce ovocný lulo džus a na cestu ananas!

Doprava má svá specifika. Filtry v motorech se tady asi moc nenosí, a tak se na rušných ulicích cítíte jako v centru Prahy před dvaceti lety. Kdo troubí, tak jede nebo dává alespoň ostatním vědět, že by rád jel. Motorek je v téhle zemi rozhodně více, než aut a jezdí se na nich za každého počasí.

Není od věci umět pár slov španělsky nebo mít po ruce offline slovník. Angličtinu tady potkáte opravdu zřídka. Ve velkých městech je nutné o každé ceně služby (taxi) nebo při nákupu u pouličních stánků smlouvat, smlouvat a smlouvat! Začněte na polovině ceny, kterou jste ochotni zaplatit. Jen tak se můžete dostat na uspokojivý výsledek 🙂

Pokud si, dámy, připadáte rozložitější a chcete si trošku spravit sebevědomí, určitě doporučuji výlet do téhle jihoamerické země plné „Věstonických Venuší“ neboli jak říkala Tatiana: „Bez prsou a zadku nejsi Kolumbijka.“

Kolumbijská kuchyně je dosti těžká. Maso najdete opravdu všude, i tam, kde byste ho ani nečekali, třeba v ananasovém šátečku. Trošku matoucí pro vegetariány. Filtrovaná černá káva zde nese označení „café tinto“ neboli červená káva. Připravuje se v obřích parostrojích a pije se většinou odpoledne a večer, na rozdíl od evropských ranních zvyklostí.

V kuchyni se dále setkáte s rýží, luštěninami, plataños (velké banány, které se tepelně upravují a používají jako příloha), brambory a bílými kukuřičnými plackami bez výrazné chuti. Ovocný či zeleninový salát si musíte připravit sami, zato ale džusů a ovocných limonád je na každém rohu plno. Nákup ovoce či zeleniny vás vyjde na pár korun. Doporučuji vyzkoušet místní mango, ananas, avokádo nebo třeba marakuju či dračí ovoce pitahaya. Na to ale pozor, při konzumaci ve větším množství má laxativní účinky…

A když už jsme sklouzli k tomuto tématu, toaletní papír se nevhazuje do mísy, ale do odpadkového koše bokem. Na tohle si Evropaka docela dlouho zvyká, protože ruka je prostě často rychlejší, než myšlenka a zvyk je železná košile.

A jak je to s kokou? Kolumbijci patří jako národ k největším producentům kokainu na světě, ale paradoxně také k nejnižším konzumentům. Kokový čaj zde koupíte v běžné prodejně a sušené listy koky na žvýkání jsme ozkoušeli v Bogotě. Já jsem nepociťovala žádný efekt, ale David si dopřál větší množství a prohlásil, že se cítí jako po litru kvalitního zeleného čaje, takže mírně osvěžující účinky nemohu vyloučit 🙂

A jestli se do Kolumbie ještě vrátím? Jednou možná ano, protože je to nádherná země s úžasně rozmanitou přírodou a ohromným potenciálem. Tak příště třeba do hor…

ADIÓS AMIGOS!

 

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky