Když jsou vám živly nakloněny aneb cesta za splněným snem

Předpověď na úterý a středu slibovala sluníčko a do vůně vzduchu se po deštivém týdnu začal vkrádat příslib termiky.

„No proč ne…“, řekla jsem si. Alespoň vyzkouším, jestli je můj velký letní sen vůbec uskutečnitelný.

Do svého přeletového „batůžku“ musím poskládat:

  • paraglidingové vybabení: vrchlík, sedačku se záložním padákem, GPS s variometrem, kulový kompas, mapu, helmu, péřovku a goráčovou bundu, teplé rukavice (protože tam nahoře bývá frišno), telefon, kameru a zbytečně těžkou powerbanku pro dobíjení nezbytné elektroniky
  • vybavení na nocleh: spacák, karimatku a stan
  • něco pro hladové bříško a ohřátí nebo roztopení vody: volila jsem sice minimalistickou strategii, ale i tak vcelku luxusní. Můj malinký titanový vařič se krásně poskládá do hrnečku a malá lahvička technického benzínu postačí na uvaření vody na snídaně i večeře. Přibalila jsem ovesné vločky a polentu, protože je stačí jen zalít horkou vodou a nechat chviličku odstát. Do toho trochu rozinek, skořice a oříšků do snídaně. Na závěr dne si schovávám jen sůl, olivový olej, pár stroužků česneku a sušená rajčata a večeřím skoro jako v michellinské restauraci 🙂 Pro případ strádání přes den volím sušené datle a oříšky, které zasytí na dlouhou dobu i toho nejhladovějšího jedlíka
  • a vodu: téhle životadárné tekutiny je sice tady na severu všude dostatek, ale alespoň jeden litřík do zásoby se vždycky hodí, nemám pravdu?

Jenže jak to tam všechno natlačit, když ten batoh není nafukovací?

Abych získala více místa, vyndala jsem ze sedačky lehký, ale objemný pěnový chránič a místo něho jsem tam doslova natlačila spacák, stan (bez tyček), karimatku, oblečení a ještě se vešla polenta a ovesné vločky. Nejsem si jistá, jestli by to při nárazu splnilo stejnou funkci, jako originální chránič, ale jiné řešení jsem prostě nenašla…sami to raději nezkoušejte 🙂

Švy batohu jsou našponované jako struny od kytary, ale vešlo se všechno!! Vážit to nebudu. Mám trošku hrůzu, co by na display vyskočilo za cifru. Ale je mi jasné, že výstup na start nebude zadarmo…

A co že je mým velkým letním snem? Od severu na jih Švédska vede pěší cesta, která nese název Královská stezka, švédsky Kungsleden. Začíná v Abisku, které je od Kiruny, kde žiji, vzdálené 100 km. Z Abiska směřuje stezka přes hory na jih a míjí nejvyšší švédskou horu Kebnekaise. Ta leží necelých 30 km západně od vesničky Nikkaluokta, která je od Kiruny vzdálena asi 70 km.

Délka pěší túry mezi Nikkaluoktou a Abiskem je zhruba 110 km. A mně prostě nedá spát otázka, jestli je možné tento nádherný úsek klikatící se údolími a soutěskami mezi horskými velikány a kolem blankytně modrých jezer…no prostě jestli se to dá odletět na paraglidingovém kluzáku.

Zatím to ještě nikdo nezkusil, takže odpovědět si budu muset sama stylem „zkusmo“. Hádám, že na to jeden letový den nestačí, a proto se chci na cestu vydat s plnou polní. Poletí se mi tak s o mnoho klidnější duší, když budu vědět, že mám kde složit hlavu.

Počasí je krapet nejisté, a tak váhám. Navíc přijdu minimálně o tři dny dovolené. Probírám to v práci se šéfem, který mi ochotně půjčuje svůj ještě nepoužitý lehký stan pro jednu osobu se slovy: „Takovéhle počasí se už do konce léta nemusí opakovat.“

Přestože jsem o tom tak dlouho uvažovala, studovala mapu, zvažovala všechny možnosti i rizika, představovala si v hlavě, jaké to asi bude být sama se sebou, svojí odpovědností za svá rozhodnutí. Přestože je tohle to co chci, můj sen, moje motivace proč trénovat. Přestože létání miluju a ve vzduchu jsem tak šťastná. Přesto všechno jsem najednou pociťovala ohromnou nervozitu!!

Co když si jen vymknu kotník uprostřed hor? Nemám žádný satelitní telefon a teď na rychlo už to nevyřeším. Předložila jsem svoje strachy doma Davidovi. Můj muž je člověk s racionálním uvažováním, proto jsem věděla, že jeho názor mi pomůže se rozhoupat do akce nebo to celé stopnout. Doma se mi dostalo pochopení a podpory, takže hurá na to!

Vymyslela jsem, že si alespoň zapnu na telefonu sdílení polohy. Tuhle chytrou funkci poskytují google mapy. Vždy, když se dostanete na signál, aktualizuje se vaše poloha na mapě a díky sdílenému odkazu ji může kdokoliv sledovat. To znělo rozumně. Na paraglidu se občas dostanu do větších výšek, kde signál proletí přes hory, a tak bude mít David alespoň zhruba tušení o mé poloze. Ó děkuji ti moderní civilizace za tvé vychytávky, na které většinou nadávám 🙂

Další uklidnění přišlo, když jsme se domluvili, že pokud se domů nevrátím nebo o sobě nedám vědět do soboty, může David vyhlásit paniku a začít po mně pátrat helikoptérou. Jak ho znám, tak se beztak těšil, že se proletí!

Sebrala jsem tedy všechnu kuráž, nahodila na hrb batoh, svého jediného parťáka na dalších pár dní, a vykročila jsem vstříc neznámému světu. Světu, ve kterém slovo NEMOŽNÉ neexistuje. Světu, kde se plní i ty nejtajnější sny!

Po hodinovém sportovním výkonu, kdy jsem se zpocená vyškrábala na kopec nad Nikkaluoktou, jsem se vážně těšila, jak si odpočinu zavěšená v pohodlné sedačce pod padákem. Brzký start před jedenáctou hodinou. První stoupavý proud mě vynesl pár stovek metrů nad vrcholek. „Super“, říkám si, „už to krásně funguje!“. Jenže opak byl pravdou. Přelétla jsem první údolí a na dalším hřebeni jsem „vyhnila“ jako přezrálá švestka. Přistání na nehezkém kamenitém terénu mě stálo naražené chodidlo a odřený loket s kolenem. Smutná a skleslá – tak by se dala popsat moje nálada.

Seděla jsem nahoře na kopci s výrazem i náladou zmoklé slepice a přemýšlela, zda čekat, jestli se rozchodí termika, nebo prostě sletět dolů a jít zpátky k autu s ospravedlňující výmluvou, že to dnes nevyšlo, a že to zkusím příště. Ale moje dušička, která tímhle snem už žila, strašně chtěla letět dál. Takže sedím a čekám.

Kolem jedné hodiny začínají pomalu přicházet malé větrné interválky. Nachystám si padák a čekám připravená odstartovat do čehokoliv silnějšího. Fouklo a hurá – zase ve vzduchu! Dobrou půlhodinku brousím skalnatou hranu, kde mě nadnáší vítr a lehké termické bublinky a čekám při tom s napětím, co se bude dít dál. Konečně je tady – silný stoupavý proud – a já se na jeho vlně vyvezu nad 2000 metrů jako výtahem. Ty ostré ošklivé kameny, které mi rozedřely loket, kolínko i mojí oblíbenou bundu jsou hluboko pode mnou. Konečně se zase cítím v bezpečí a relaxuju.

 

Na jeden stoupák dokloužu k údolí vedoucímu k chatě Tarfala a jezeru, které rozmrzá snad jen na jeden měsíc v roce. Tady bývá těžké se přizvedat. Místní svahy jsou plytké a údolí široké. Povrch se nebezpečně přibližuje a já ne a ne najít stoupák. Najednou kolem prolétá dravec a kus přede mnou začíná stoupat v termice. „Děkuju kamaráde!“, křičím a mastím to za ním. Sbírám se z malé výšky, ale díky pomocné ruce přírody to klaplo a já můžu pokračovat za svým snem!

Míjím horskou chatu Kebnekaise fjällstation a mířím směle dál. Vrcholek nejvyšší švédské hory Kebnekaise už mám téměř na dosah. Tady už jsou svahy o mnoho strmější a stoupavé proudy silnější.

Nad ledovcem, přes který přecházejí družstva dobrodruhů na laně mířící k vrcholku, potkávám nádherného horského orla. Po několika společných otočkách o pár metrů výš mění profil křídel do letového módu „stíhačka“ a mizí směrem do údolí.

Blížím se ke strmé stěně Kebnekaise. Povozím se podél a nad starou nouzovou chatou mě vítá krásný silný stoupák. Vyvezu se na něm do 2500 metrů, kde se rozpadá. Celý hřeben Kebnekaise mám pod sebou jako na dlani. Jsem tak vysoko, že už nejde rozeznat lidské postavičky, které se vylopotily s vypětím sil až na vrchol. „Teď a nebo nikdy!“, probleskne mi v hlavě. Stočím křídlo směrem na sever a letím do neznáma. Dál už to znám jen z mapy.

Přede mnou se rozprostírají nekonečné horské hřebeny s mohutnými sněhovými koberci. Jako by někdo vzal do ruky rýč a rozbrázdil jím povrch. V údolích se jako smaragdy modře blýskají jezera, která teprve začínají rozmrzat. Ledovcové jazyky olizují skalnatá a kamenitá úpatí horských velikánů. Krajina jako by se teprve pomaličku probouzela ze zimního spánku.

Po levé straně se zeširoka rozprostírá jediné zelené údolí. Tak široké, že dovolí slunečním paprskům hladit a nechat přijít jaro o měsíc dříve. Právě tímhle údolím prochází Kungsleden. Držím si ho stále na dohled, ale strmé hory, smaragdová jezera a ledovce mě přitahují jako magnet! Měním plán a zahýbám do údolí Stuor Reaiddávaggi.

Skáču z jednoho hřebene na druhý a přelétám nad horskou chatou Nallostugan. Vzduch se ochladil. Silná sněhová a ledová pokrývka není to nejpříznivější podhoubí pro růst termických stoupavých proudů. No, chybami se člověk učí a roste. Já jsem vyrostla hned po svém přistání u zamrzlých jezer Nállojávrrit, kdy mi došlo, že změna plánu byla sice dobrodružná, ale taky ukončila můj let dříve, než bych si přála.

Balím, kontroluji mapu a vydávám se po malém ledovci přes sedlo směrem k vrcholku beze jména, ležícího v 1807 metrech. Cesta nahoru po ledovci je mrazivě vyčerpávající. Pohorky se nasákly vodou a ztěžkly. Jako by nestačilo to, co vleču na zádech. Ve strmých partiích mi nohy kloužou po sněhu dolů a musím zabodávat pohrky jako kdybych měla mačky. Když se konečně šťastně dostávám ze sněhového povrchu zase na holou skálu, mám slušně promrzlá chodidla i dlaně.

Ale při vrcholovém výhledu jsem na únavu i chlad jako mrknutím oka zapomněla. Sluníčko mi stále hřeje tváře, i když už se blíží osmá hodina. Bezvětří a jasná obloha, ve které dnes bez mraků nebylo snadné hledat stoupavé proudy. Tady strávím první noc!

Ten pocit, když víte, že si o vás někdo dělá starosti, vy jste v pohodě, ale nemůžete mu to dát vědět. To byl asi jediný narušitel mojí horské sólo pohodičky. „Plink!“ K mému překvapení se můj telefon připojil k síti. Hurá, můžu dát Davidovi vědět, že jsem v pořádku. Najednou pociťuji ohromnou úlevu a taky…HLAD!!

Pro větší efektivitu vařiče jsem stavím závětří z kamení. Stavebního materiálu by okolí vydalo i na slušný domek. Po večeři jsem už jen nafoukla karimatku a pod ni položila pro pocit protipenetračního bezpečí ručník a vuoala, fakýrské lože bylo připraveno na svého nocležníka. Přeci jen jsou noci ještě hodně světlé, takže jsem si přes očka stáhla šátek – taková provizorní roleta. A spalo se mi jako princezně! Noc pod širákem za polárním kruhem v 1807 metrech je člověku dopřána možná jen jednou za život. Škoda, že jsem to celé prospala 🙂

Kamenitý povrch vrcholku mi dělal starosti už večer. Teď ráno dumám, jak se tu asi bude startovat. Šňůry padáku se snadno o vyčnívající kameny zadrhnou a ještě snadněji se o jejich ostré hrany při větším napětí přeříznou. Musím si ten start „vymazlit“. Po půl hodině uklízení a zarovnávání kamenů si připadám jako pokladač dlaždiček. Výsledek se ale nedostavil. Pokoušela jsem se odstartovat asi hodinu, než se to konečně povedlo. No, další škola života. Starty v těchto horách se totiž tváří stejně nepřátelsky a kamenitě téměř všude.

Po prvním dopoledním letu zjišťuji, že ve větší výšce fouká silnější vítr a sfoukává teplé stoupavé proudy tak, že se téměř nedají ustředit. Přistávám v sousedním údolí a šplhám znovu na start. Třeba se svezu o něco dál. Využívám hrany hřebenů stojících proti větru a přizvedávám se alespoň tak, abych mohla vždy přeletět do dalšího údolí. Když ale dorazím k jezeru Áhpparjávri, nemám dostatek výšky, abych ho s jistotou přeletěla.

Volím zbabělou strategii ústupu a pokračuji údolím Aliseatnu směrem na východ. Přistávám asi po 20 km. Pro dnešek by to stačilo. Následuje pár kilometrů putování po svých. Konec luxusu, musíš taky trochu makat Léňo! A tak jsem si prohlédla krajinu i z perspektivy dvounožců bez křídel 🙂

Malé a větší potůčky zurčící přes kameny a keříky zakrslých vrbiček jsem přeskákala po balvanech a poslední větší říčku jsem musela brodit. Příjemné osvěžení! Mohutná hučící řeka Aliseatnu se řítí údolím jako nezastavitelný živel. Tím také voda je. Její koryto se plní kapkami tajícího sněhu z vrcholků hor. Před mýma očima se tyhle kapičky pojí v sílu tak ohromných rozměrů, až z toho mrazí.

Nádherné zelené údolí plné života má však i své stinné stránky. Objevují se krvelační komáří pronásledovatelé, kteří se tetelí štěstím, že se v jejich údolí konečně objevila chodící krevní banka. Hádám, že takovouhle návštěvu tu nemívají příliš často. Hlavně se nezastavovat – dokud jsem v pohybu, nemají šanci! No to se snadno řekne, ale hůř udělá s mojí šnečí ulitou na zádech.

Konečně jsem došla na úpatí hory Báhkkabahkčohkka. Rychle si oblékám komářím sosákům odolný GoreTex a stavím stan. Aha, ještě, že jsem přibalila i moskytiéru přes hlavu! Večeři vařím zakuklená, ale kolem uší mi neustále výhružně bzučí banda hladovců. Volím druhý ústup dne a jdu si s polentou zalézt do stanu.

Ráno je klidnější, komáří gang asi ještě spí. Balím se a šlapu pomalu nahoru. Vegetace rychle mizí a s ní i moji hmyzí trenéři. Konečně si můžu dopřát luxus přestávek na vydýchání 🙂

Počasí se kaboní a mračí. Není na co čekat, startuji s vidinou doklouzání doprostřed údolí, ze kterého už je Abisko v docházkové vzdálenosti. Po přistání potkávám páreček švédských turistů. Je příjemné potkat zase někoho z vlastního druhu. Vesele poklábosíme a mezitím se nad údolím rozsvítí sluníčko. Sbírám poslední síly a vyrážím znovu šplhat nahoru, najít vhodné místo pro poslední start. Je ještě brzy, mám čas a navíc si tak ušetřím pár kilometrů chůze.

Na poslední dokluz jsem se dostala asi 2 km před Abisko. Vzduch začínal probublávat pozdní odpolední termikou a nečekaně krásně a dlouho mě nesl. Po hladkém přistání následuje pocit uvědomění toho, že jsem to dokázala a přežila jsem. Ale hlavně jsem si SPLNILA SEN!!

Sama jsem si odpověděla na otázku, která se mi tak dlouho honila hlavou. Ano, je to možné!

Všechno je totiž možné, pokud jen sebereme odvahu a uděláme první krok. Není to lehké vydat se na cestu do neznáma, ale věřte mi, že to za to opravdu stojí. Pokud to navíc děláte srdcem, všechny síly přírody i vesmíru vám budou s úsměvem podávat pomocnou ruku po celou dobu vaší cesty!

A zpátky domů? Stopem! Zvedla jsem palec a zastavil mi první řidič…děkuju ti vesmíre 🙂

p.s. odkaz na video sestřih naleznete zde>>, a kdyby jste toužili zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži, prozkoumejte tuto stránku>>

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky