Jak se nad námi příroda smilovala aneb bez želez na skialpy nelez!

Jedním z důvodů, proč být zaměstnancem velkého státního podniku v sociálně demokratickém Švédsku jsou PODNIKOVÉ CHATY! 🙂 Sice o ně v té nejlepší sezóně bývá tak trošku tahanice, ale když si člověk pospíší, volný pokojík se většinou někde najde. Tentokrát na nás čekal v 340 km vzdáleném Ritsemu, v blízkosti národního parku Sarek.

První velký horský masiv Áhkká leží stejně jako Sarek na opačné straně jezera Akkajaure. 12 km není zrovna docházková vzdálenost, když vezmete v úvahu to, že po téhle jezerní túře máte ještě sebrat síly na výstup s více než tisícimetrovým převýšením. Naštěstí jsme už třetím rokem nepříliš entusiastickými majiteli sněžného skútru, který vcelku zanedbáváme. A tak ho pro tentokrát přibalíme s sebou – však on se bude hodit!

Áhkká masiv

Poslední část pozdní večerní jízdy nám zpestřil mladý los. Vysoké sněhové hradby podél silnice ho nelákaly, a tak před námi zlehýnka vyklusával dobrý kilometr či dva. Až když Davidovi došla trpělivost a ztěžkla noha na plynu, losík se vylekal a v rámci zachování vlastní existence se vrhnul střemhlav přímo do bílé peřiny.

Kvalita noční fotky pořízené na mobil z otevřeného okénka za jízdy autem při -12°C je doufám omluvitelná 🙂

Hned první den ráno byl na ledem pokryté jezero spektakulární pohled. Chladná mlha se líně válela nad zamrzlou vodní hladinou a čerstvě vylíhnuté sluníčko se snažilo něžnou silou svých ranních paprsků probodnout ta chladná oblaka a dosáhnout tak až na nás. Snažila jsem se věnovat jáhlovo ovocné snídani, ale pohled mi pořád klouzal od talíře k oknu.

Snídaňové výhledy

Nasoukali jsme do sebe poslední sousta, zabalili termosku s teplým čajem a vrcholovou svačinku, suché tričko na převlečení, lavinovou výbavu, naložili lyže na sáňky a zapřáhli je za skútr. A hurá vstříc novému dobrodružství!

Jezero jsme přejížděli opatrně a následovali stezku vyznačenou po obou stranách červenými plastovými kolíky. Prvních pár kilometrů jsme míjeli cedule s nápisem „VARNING FŮR SVAG IS“/“POZOR – TENKÝ LED“. Tohle velké jezero Akkajaure bylo totiž původně soustavou menších jezer s dechberoucím vodopádem Stora Sjöfallet. Nedlouho po vyhlášení stejnojmenného národního parku Stora Sjöfallet v roce 1909 však vláda rozhodla o stavbě velké vodní elektrárny. Ve Vietas byla vystavena přehradní hráz a soustava jezer tak byla spojena v jednotnou vodní plochu. S regulací vodní hladiny „zanikly“ i vodopády, které se objeví jen párkrát ročně, při upouštění přehradních vod. Změna výšky vodní hladiny má v zimě neblahý vliv i na stabilitu a tloušťku ledu. Proto se silně nedoporučuje pohybovat se v po jezeře jinak, než právě po vyznačených stezkách.

Po 12 km jsme zaparkovali skútr na úpatí masivu Áhkká a zároveň i na hranici ochranného pásma, kde je zakázáno používat motorová přibližovadla. Nalepili jsme stoupací pásy, nazuli lyže a začali pomalu vyšlapávat stopu v třpytících se zmrzlých krystalcích. Sněhová nadílka byla letos štědřejší ve městech, než na horách. Díky silným větrům, které přes zimu bičovaly horské štíty je sníh často vyfoukaný až na skálu a zem pokrývá ledová krusta. Hledali jsme si cestičku a kličkovali mezi kameny.

Náš dnešní cíl má jméno Majtoppen a průvodce tento výlet odhaduje na 7 hodinovou túru. Tak jen doufám, že započítali i kochací svačinku na vrcholku. Navíc jsme si celkovou délku trasy díky skútru asi o dva kilometry zkrátili. „Pche, ale co! I kdyby! Svítí sluníčko, je nádherný den, tak proč ho nevyužít až do konce?“, říkám si v duchu. Ale to ještě netuším, kolik pravdy se v mých úvahách ukrývá…

Vystoupali jsme na první hřeben a doplňujeme vypocené tekutiny. „Vrcholek už máme na dohled. Jeho výrazná hrana s krásnou převějí se tváří nedostupně, ale to nevadí, obejdeme je a nastoupáme bokem.“ plánuje s úsměvem David.

Ještě pár metrů a konečně stojíme na vrcholku Majtoppen. Z monumentálních linií celého Áhkká masivu sálá respekt. Kdo ví kolik tisíciletí už tady stráží krajinu? Pokryté ledovcem a sněhem i v létě, drásané silnými severními větry v zimě, ale i přesto stojí tiše bez hnutí. Respekt, úcta a majestátné ticho, na nic jiného při tomhle pohledu myslet nedokážu.

Áhkká

Rychle se převlékáme do suchých triček a přidáváme péřovku. Když se člověk nehýbe, prochladne během několika minut. Tááák, a už je zase teplíčko! Spořádáme svačinku a užíváme si ty neuvěřitelné pohledy všude kolem nás. Je slyšet jen křupání salátových listů a jablíček. To je ta nejlepší přírodní medicína!

„Dolů už to bude brnkačka.“, říkáme si. Sjíždíme první metry a testujeme sníh. 10-15 cm prašanu na zmrzlé krustě zní jako pohádka. Každý si s radostí vykroužíme svého klikatého hada. Jen pozor na kameny, které se zrádně ukrývají pod tenkou vrstvou sněhu. Vybíráme nejsjízdnější cestu a ani si nevšimneme, že jsme se vzdálili od naší výstupové stopy. Ale to půjde, zahneme potom zpátky doprava a sjedeme, kudy jsme přišli. Další sněhová hadice a další. Pocit euforie a svobody z nádherného sjezdu v nespoutané panenské přírodě je skoro nepopsatelný!


Najednou ale začíná povrch ledovatět víc a víc a led přechází v kamenité pole. Co teď? Sundávám lyže. „No tak to dojdeme traverzem zpátky ke stopě, ne?“, navrhuju stále ještě optimisticky. Připínám lyže na batoh, ale po pár desítkách metrů končí legrace. Sněhové jazyky mizí a zbývá jen zledovatělý povrch. Nemůžeme dopředu, ani zpátky. Skeletem bot vykopáváme do ledu malé stupy s nadějí, že nás podrží. Že noha nesklouzne a my se nezačneme kutálet přes strmý ledový kamenitý svah několik stovek metrů dolů bez možnosti zachycení se za cokoliv.

Křečovitě svírám hůlky a vkládám veškerou naději do jejich krátkých hrotů zaražených do ledu. Hledáme místa, kde je alespoň trochu navátého sněhu nebo křehčí led, který se dá prokopnout. V jednom místě se dostávám do patové situace. Zdá se mi, že se nemůžu nikam pohnout. Všude kolem je tvrdý led a všude to pekelně klouže – jsem v pasti! Co když mi sjede bota? Co když ji ten malý kousek vylomeného ledu neudrží? Černé myšlenky mě znejistí a na řadu přichází strach. Dokonce mě poprvé v životě napadá, jestli nezavolat záchranáře s vrtulníkem….To ne! Tohle přece zvládneme! Musíme jen zabojovat!

David v dálce na horizontu s lyžemi na batohu

Do těla se mi vrací naděje a s ní i jistota pohybů. Za horizontem nade mnou už musí být určitě méně strmý svah! Levá, pravá – zabodávám hůlky a vykutávám stupy. Překonávám navátý sníh a vyhoupnu se nad hranu. „Né! Ještě to pokračuje. Makat! Musíme makat! Dostali jsme se do průšvihu, tak se z něho zase vlastními silami vyhrabeme ven!“, opakuju si v duchu tyhle věty jako mantru a do toho prosím přírodu o pomoc, vlídnost a shovívavost.

Výraz ve tváři mluví za vše…

S vypětím posledních sil se doslova přeplazím přes další hranu a….?

„Hurá! Jsme z toho venku Daví!“, křičím z plna hrdla, abych dodala manželovi trochu motivace a síly.

Teda to byla i na nás dva trochu silná káva. Dáváme si pár minut, abychom se sebrali. Jsme propocení, vyždímaní, ale šťastní, že jsme z nejhoršího venku. Pár stovek metrů jsme překonávali déle, než dvě hodiny!!

Uff, konečně jsme z toho venku!

Sjíždíme podél stopy zpátky ke skútru. Ještě tentýž večer nakupujeme přes internet mačky a cepíny. Nikdy jsem si nemyslela, že tyhle hračky budu potřebovat nebo se s nimi nedej bože tahat na každý skialpový výlet, ale po dnešní zkušenosti se stávají mojí povinnou výbavou!

Nakonec nám přeci jen lyžařská část výletu zabrala 6,5 hodiny. Další dva dny už si vybíráme opravdu přívětivé a přehledné svahy bez možnosti zabloudění a relaxujeme po náročném zážitku.

Věřím, že tento článek, i škola života, která nám byla dopřána, budou nápomocné pro vaše dobrodružné duše a pomohou vám vyhnout se podobným prekérním situacím.

Nechť hory přinášejí radost, štěstí a mír do srdcí všech lidí, kteří do nich vkročí <3

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky