Dvoudenní horský maraton? Poznamenal mě navždy!

Byla zima, asi leden nebo únork, už vlastně ani nevím. Každopádně si pamatuju, že mrzlo až se nosní dírky lepily k sobě. Kamarádka Sanna slavila krásné kulaté narozeniny (pozn. ze solidárních ženských důvodů neuvádím číslo) a my jsme byli s Davidem mezi pozvanými hosty. Sešla se nás slušná partička a k mému milému překvapení i kamarádka Katti se svým manželem Fabianem. Všichni vesele konverzovali a bavili se, když tu, jen tak mezi řečí, se mě Katti zeptala: „Lenko, běžela bys se mnou v létě BAMM?“ Bez rozmyšlení jsem v rámci dobrého rozmaru odvětila: „Proč ne, zkusit se má všechno.“ Nutno dodat, že jsem nebyla pod vlivem alkoholu! Možná jsem kývla tak rychle, protože jsem vlastně neměla úplně jasno, do čeho se pouštím 🙂

Když pak o měsíc později organizátoři akce spustili registrační web a já si pročetla dlouhý seznam pravidel, trošku mi zatrnulo…ale přihlásily jsme se. Kategorie 30 km ženy, název týmu „Girls out there“ („Holky tam venku“)!

Drsnokrásná divočina severního Švédska

BAMM neboli Björkliden Arctic Mountain Marathon je dvoudenní týmový orientační běh v horách. Vybrat si můžete z několika kategorií: 30, 50 nebo 70 kilometrů, to pro ty nejotrlejší. Uvedená vzdálenost je součet délek mezi jednotlivými kontrolami, samozřejmě měřená vzdušnou čarou. Občas se prostě nevyplatí vyšlapávat a zase sbíhat 800 výškových metrů s pocitem, že nahoře zhynete jako hnaná zvěř. Proto celková naběhaná vzdálenost zhruba o 50% naroste. Záleží samozřejmě na tom, jak se dokážete orientovat v terénu, číst v mapě a používat buzolu. Ale nemalou roli v tomhle scénáři sehrávají i přírodní živly. Při krásné viditelnosti a dnu zalitým slunečními paprsky se bloudí hůř, než když vidíte sotva na paty svého parťáka, běžícího 10 metrů před vámi.

Dvoučlenné týmy, které mohou být dámské, pánské nebo smíšené, si mezi sebou nesmějí pomáhat. Můžete sice složit mapu i s kompasem úhledně na dno batohu a pověsit se někomu na záda, ale riskujete, že zabloudíte společně s ním. Když už mluvím o mapě, tu si můžou účastníci akce vyzvednout od 6 hodin ráno v den startu závodu. Je to ovšem jen mapa na první den.

Katti i její manžel Fabbe už oba závod několikrát absolvovali, a tak bylo skvělé nechat si poradit jak co nejefektivněji vyladit předstartovní přípravu. Do mapy jsme si před startem zapsaly azimuty mezi jednotlivými kontrolami, který jsme ještě opravili o magnetickou deklinaci.

Pozn.: AZIMUT je úhel mezi kartografickým severem a směrem, kterým chcete běžet. MAGNETICKÁ DEKLINACE je úhlový rozdíl mezi směry k zeměpisnému a magnetickému severnímu pólu. Hodnota magnetické deklinace se různí v závislosti na vaší poloze na Zemi a také v závislosti na čas, protože severní magnetický pól se vůči tomu zeměpisnému pomalu pohybuje. OK, konec teorie, v praxi jsme prostě odečetly od naměřené úhlové hodnoty 5 stupňů 🙂

Do mapy jsme si ještě zapsaly nadmořskou výšku u všech kontrol, kterou jsme odečetly podle vrstevnic. Při běhu je totiž dovoleno používat sportovní hodinky, ale je nutné jejich funkci omezit pouze na výškoměr, ať už barometrický, nebo GPS. A nutno podotknout, že tohohle luxusu jsme nejednou využily!

Snídaně s buzolou nad mapou? Všechno je jednou poprvé 🙂

A co si podle pravidel musíte nést v batůžku?

Začneme pěkně od jednotlivců, tedy co musí mít každý z účastníků BAMMu:

  • nepromokavá bunda s kapucí a nepromokavé kalhoty
  • podvlíkajdy a mikča nebo péřovka
  • rukavice a čepice nebo šátek
  • mapa, kompas a fix nebo jiné psací náčiní
  • nádoba na pití o objemu min. 0.7 l (můžete použít i více menších nádob)
  • karimatka (týmy běžící trasu 50 a 70 km si musí nést spacáky a v rámci týmu i stan, nám přepravili tyhle „drobnosti“ naštěstí organizátiři)
  • jídlo s tím, že do cíle musíte donést nouzový proviant o hmotnosti min. 50 g (energy tyčinka, oříšky nebo i půl tabulky čokolády…dle libosti)
  • píšťalka, která bývá ale součástí dnes už téměř každého outdoorového batohu

A v rámci týmů musíte ještě přibalit:

  • vařič a palivo – zde je důležité udělat si dobrý palivový rozpočet. Do cíle je nutné donést nouzovou zásobu tak velkou, abyste byli schopni uvařit litr studené vody!
  • lékárničku obsahující minimálně 2 m x 8 cm obinadla, sterilní obvaz a tlakový obvaz
  • mobilní telefon (stačí jeden na tým, ale doporučují se dva), kdy je nutné při přihlášení udat organizátorům z bezpečnostních důvodů telefonní číslo právě toho telefonu, který ponesete s sebou

Nutno dodat, že obsah našich batohů byl v cíli důkladně zkontrolován organizátory. Za každou chybějící položku získává tým jako dárek penalizaci 30 minut 😀

A protože jsme čistotné ženy, nesly jsme si navíc ještě čisté kalhotky (každá své), zubní kartáček (také každá svůj), týmovou mini zubní pastu, lžíci na jedení večeře a snídaně a každá asi 100 ml relaxační uklidňovací tekutiny. Já jsem zvolila v rámci vlastenectví moravskou slivovici, Katti se rozhodla rozmazlit se v nočním táboře slaďoučkým rumem.

Závod odstartoval v pátek v 9 hodin hromadným startem ze spodní stanice lanovky v lyžařském centru v Björklidenu. Předstartovní nervozita vzala za své pár vteřin po startu, kdy se tepovka vyhoupla k hornímu limitu a síla a intenzita mého dechu připomínla parní lokomotivu. Hned po startu nás čekalo stoupáníčko k první kontrole –  bezmála 1000 m převýšení na vzdálenosti asi 2 kilometrů. K zadnímu poutku na mém batohu jsem uvázala asi dvoumetrovou gumičku, kterou si Katti mohla přichytit k bedernímu popruhu. Pomáhalo nám to udržovat kontakt, neztratit se jedna druhé a pro Katti to byla jak mentální, tak i fyzická pomoc. Měla jsem o něco víc natrénováno a s sebou trekové hůlky, které byly při stoupání do kopců k nezaplacení!

Po hodině a čtvrt jsme dostoupali k první kontrole. Limit mezi registrací čipů obou členů týmu nesmí přesáhnout 15 vteřin! Počasí na vrcholku se radikálně změnilo. Obličeje nám bičoval silný a studený hroský vítr, který přinutil i kapky deště padat téměř horizontálně. Navlékly jsme bundy, utáhly kapuce, nastavili další směr na kompasu a navzdory výsměchu živlů běžely dál. Déšť se na chvilku změnil v malé krupky, ale asi po 40 minutách i tahle apokalipsa pomalu ustávala a i přes neutuchající vítr nás zpoza mraků začaly povzbuzovat zlatavě hřejivé sluneční paprsky a život byl najednou zase zalitý harmonií a štěstím.

Dostala jsem se do stavu splynutí s horami, řekami, rozeklanými skalními hřebeny a horskými potůčky. Dokonce i firnové zbytky sněhů mi připadaly k pomilování. Proudila mnou čistá energie nádherné divoké přirody, kterou jsme probíhali. Připadala jsem si jako kapky vody, které bez většího úsilí stékají po skalnatých svazích. Tedy alespoň když naše trasa zrovna vedla z kopce 😀 Stoupání už tak zenové nebylo, ale pořád to byl první den. Měly jsme obě spoustu energie a pohodový přístup s tím, že si jdeme oba dny užít a naší hlavní motivací byly společné zážitky a hory.

Od páté k poslední kontrole to sice bylo už jen kilometr, zato ale v mlze, která by se dala krájet (děkuji Rákosníčkovi za vypůjčení slovního obratu). Nastavily jsme azimuty a věřily ve fungující magnetické pole Země. A vyplatilo se! K překvapení obou z nás jsme do tábora doběhly na třetí pozici, a to s odstupem 13 minut na první dámský tým a pouhých 3 minut na druhý. Můj odhad před pátou kontrolou byl o dost pesimističtější – „šacovala“ jsem to na pozici mezi první dvacítkou a třicítkou z celkového počtu 35 dámských týmů v kategorii 30 km. Katti nás pak entusiasticky umístila do první desítky – no vlastně měla pravdu a my měly obrovskou radost!!

Omyly jsme se v horském potůčku, převlékly do čistých a suchých spodků a v dešti postavily rychle stan. Nafoukly karimatky (ano, dopřály jsme si ten luxus a i přes ty gramy navíc jsme si nesly nafukovací karimatky), rozhodily spacáky a zachumlaly se do nich. Zbytek odpoledne nám krátily naše relaxační pomůcky, vaření a sdílení zážitů s ostatními závodníky v táoře.

Další den nás čekal takzvaný „lovecký start“. Protože jsme doběhly do hodiny po prvním páru, startovaly jsme se stejným časovým odstupem, tedy 13 minut po vedoucí dvojici. Včerejší radost a nadšení z nečekaného umístění se ale přes noc jak mávnutím čarovného proutku změnila v nervozitu, nejistotu a obavu, jestli budeme schopné udržet medailové pozice. Zpětně si uvědomuji, že tohle byl i nepříjemný bod zlomu, kdy jsme si přestaly užívat hory a přírodu kolem nás a začaly závodit. Obě jsme cítily únavu v nohách. Katti byla o mnoho pomalejší a mně nepříjemně bolel každý krok vzhůru, když jsem cítila, jak mě gumička na mém batohu táhne zpátky.

Namáhavý byl přeběh kopcovitého morénového terénu s nekonečnou řadou po sobě jdoucích vrcholů o výšce 4 – 5 m, kde snadno ztratíte orientační body. Mnohem horší byl ale nekonečně dlouhý úsek, kde jsme obíhaly úpatí hory Vássečohkka mezi druhou a třetí kontrolou. Jedinou možnou orientací byla nadmořská výška, a tak jsme neustále kontrolovaly, jestli hodinky ukazují číslo blízké 700 m. Terén byl kamenitý, ale porostlý středně vysokou vegetací asi k lýtkům. Musely jsme běžet opatrně, protože kameny pod listy měnily nepředvídatelně sklon a každé uklouznutí bolelo a ukrádalo z už tak malého energetického balíčku. Tady přišly první pády na zadek, na koleno a taky první slzy mixu zoufalství a vzteku.

Konečně třetí kontrola!! Ke čtveté to bylo údolím zhruba ve stejné výšce. Nabraly jsme něco málo sil a zase do kopce!

„Umřu! Už nemůžu! Už nemám energii! Jsem na hranici toho, abych si volala hlikoptéru! Je mi blbě!“, jedna pozitivní hláška střídala druhou až do bodu odevzdání se, kdy se naše vědomí přepla do stavu: „Teď už je mi všechno jedno, halvně když se ve zdraví dostaneme do cíle.“

A to byl další zlom. Stav, přes který jsme se potřebovaly obě dostat, abychom si začaly naši cestu znovu užívat. Seběh k řece a podél ní k mostu. Hurá! Konečně stezka, po které můžeme běžet bez toho, abychom musely přemýšlet, kam a jak položit chodidlo při dalším kroku. Do žil se nám vrací energie a světlo na konci tunelu nás skoro pálí do očí! Už jen jedna kontrola! Jedno poslední stoupání! A konečně cíl! Naše srdce i můj obří puchýř na pravém chodidle zajásali radostí! 🙂 Už slyším zvonec v cíli, kamarádka Stina si nenechala ujít příležitost nám dodat švih při posledních krocích. Konečná registrace čipů v cíli a odevzdanost unavených těl. Objetí přátel, rodiny i lidí, které vůbec neznám a nekonečná úleva.

My jsme to dokázaly!!

Týmová práce? Určitě! Ale taky ohromná dávka vzájemné tolerance. Katti musela snášet to, že běžím celou dobu pár kroků před ní a to není lehké. Naopak může to být pekelně demotivující pohled, který může vést až k úplné rezignaci mysli i těla. Pro mě bylo zase těžké celý závd táhnout. Nejhorším okamžikem bylo jedno nechtěnné ohlédnutí. Já běžím a snažím se ze všech sil a Katti za mnou sotva jde. Chtělo se mi brečet a asi jsem i měla. Narozdíl ode mě tohle Katti zvládala bravurně, asi šestkrát v průběhu druhého dne. Záviděla jsem jí, jak si dokázala během pár minut vyčistit tělo od emocí. Myslím, že jsme se jedna od druhé během dvou dnů hodně naučily!

Naše běžecké tempo rozhodně nebylo z nejrychlejších, ale doháněla ho naše orientace v terénu a týmová práce! Díky tomu, že jsme nebloudily a každou z kontrol našly „na první dobrou“ se nám nakonec podařilo udržet bednu!!

A co dodat závěrem?

Tuhle akci doporučuji každému, kdo chce zjistit jak chutná život! <3

A jak to vypadalo okem kamery? Mrkněte >>ZDE<<

Jeden šťastný cvak v cíli.

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky