Důlní průmysl a divoká příroda – symbióza nebo boj kdo z koho?

Kiruna. Tohle dnes zhruba 17 tisícové město doslova vyrostlo nad ložiskem magnetitu. Železnou rudu zde začali lidé dobývat již kolem roku 1890 a vzhledem k velikosti ložiska a relativně snadné počáteční dostupnosti povrchovou těžbou se začala osada horníků rychle rozrůstat. Lidé jednoduše přicházeli za prací, a proto bylo 27. dubna roku 1900 oficiálně založeno toto průmyslové, ale i přesto dnes velice malebné městečko za polárním kruhem. Za zakladatele je považován Hlajmar Lundbohm, tehdejší disponent důlní společnosti LKAB (Luossavaara-Kiirunavaara Aktiebolaget). Je až k neuvěření, že společnost LKAB, která je dnes plně ve vlastnictví švédského státu, zde s úspěchem těží „černé magnetické zlato“ do dneška.

Práce horníka byla velice fyzicky náročná. Jemný magnetický prach, velká úroveň hluku, špatné světelné podmínky, vibrace, otřesy a velké výkyvy teplot nepatří zrovna k faktorům, které zlepšují kvalitu života. V tehdejší době byl ale člověk rád, že má práci a uživí svoji rodinu. I bydlení bylo velice prosté.

S příchodem mechanizase byla postupně lidská a koňská síla narazena benzínovými a dieslovými motory a v dnešní době  jsou moderní vrtací stroje i obří nakladače zvané „Torro“ poháněny hydraulikou nebo elektromotorem. Dokonce i na dálku řízené vlakové soupravy, které v hloubce 1300 metrů pod povrchem přepravují stovky tun vytěženého materiálu žene elektrický proud.

Když už nebyla povrchová těžba ekonomicky výhodná, vydala LKAB rozhodnutí o zahájení podzemní těžby. Toto podpovrchové dobrodržství započalo v roce 1962. Ložisko Kiirunavaara je asi 4,5 km dlouhé, má proměnlivou šířku od 80 do 120 metrů, jen těžko odhadnutelnou hloubku a klesá pod zem, ale i pod město se sklonem asi 60°.

Vzhledem ke zmíněnému sklonu se pro dobývání používá metoda tzv. mezipatrového závalu (anglicky sublevel caving). Zjednodušeně řečeno se jedná o způsob založený na postupném odebírání těžené suroviny s tím, že volný prostor je zavalen hlušinou, která se nachází ve vyšších patrech. Krátkou ukázku naleznete zde>>.

Tento způsob těžby s sebou ale přináší i řadu komplikací. Díky hlušině mizící stále hlouběji do nižších pater dochází k deformacím povrchu. Čím hlouběji probíhá těžba, tím hlouběji hornina propadá a tím mohutnější je deformační projev na povrchu, který se krůček po krůčku přibližuje k hranicím městské zástavby. Proto bylo v roce 2004 rozhodnuto o „přestěhování“ města. Stavba nové radnice a městského centra na opačném konci Kiruny už „finišuje“. Řada obytných budov byla srovnána se zemí, ale množství historických staveb bylo přestěhováno na nové a snad i bezpečnější místo, kde mohou tito architektoničtí staříci vydávat své očité svědectví i nastupujícím generacím. A tak je Kiruna městem v pohybu.

A divoká krajina kolem? Výhledy na horské hřebeny přímo z města jsou dechberoucí. Často se do blízkosti lidských obydlí zatoulá sob, los nebo liška. Závodní kličkovanou s bílými zajíci si můžete dávat mezi domy, na cyklostezce nebo v běžkařské stopě. Tam se setkáte i se soby nebo losy opravdu z blízka. I pro ně je totiž pohodlnější a rychlejší pelášit po urolbovaném manšestru, než si šoupat bříško o chladivou krustu sněhové peřiny.

Je ale důležité mít na paměti, že divoká příroda se nenechá působením člověka vůbec rozházet. Stačí malé zaváhání, jako třeba týdenní výpadek elektrického proudu v těch největších zimních mrazech, a člověk je bezmocný. Bez tepla v -30°C, bez světla uprostřed polární noci a nedej bože bez internetu a bez možnosti dobít své chytré telefony. Příroda si dokáže rychle vzít zpátky to, co je od počátku její součástí a vyrovnat tak síly do přirozené rovnováhy. Jako lidé bychom se měli znovu naučit přistupovat k ní s respektem, úctou a pokorou! Protože jen tohle je cesta, jak přežít další tisíciletí 🙂

A jak vlastně vypadá ten kontrast industriálna a naturálna? Podívejte se sami na mé krátké video ze včerejška (15.3.2018):

https://youtu.be/yuXRKLN8ZWg

 

 

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky