Dámská divočina aneb „holky na tripu“

Hory, přírodu, dobrodružství a hlavně divočinu miluju! A zvláště za polárním kruhem má tohle všechno opravdu zvláštní a velice osobité kouzlo. Tamější krajina vás pohltí tak intenzivně, že zapomenete na všechno ostatní. Necháte za sebou všechny pracovní povinnosti, péči o domácnost, rodinu a dokonce i děti. Ani si nevzpomenete, že nějaké máte J. Zapomenete na všechno, co vás trápí a prostě a jednoduše jen JSTE. Jste tam, pochodujete mezi horskými hřebeny, ostrými skalisky, mezi klikatícími se potůčky, řekami, chladivými zrcadly průzračných jezer a lemujete úbočí, která i v létě krášlí zbytky sněhu. Obdivujete se síle ledovců, které pomalu vykreslili rýhy do skalního podloží jen silou své vlastní neuvěřitelné hmotnosti a nepřestáváte se sami sebe ptát: „Kde se ta síla vzala?“.

Už dlouhou dobu přemýšlím o tom, že tenhle způsob bytí by si měl jednou za čas prožít každý z nás. Ne jen kvůli tomu, že si pak více vážíme měkké postýlky a pohodlného gauče, ale hlavně proto, že nás to chtě nechtě změní. Po každém nakouknutí do divočiny vnímám, že už nejsem jako dřív. Jako kdybych se dívala na život jinýma očima. Přestávám se pozastavovat nad malichernostmi, protože ztrácí na důležitosti. Už nesleduji a nehodnotím životy lidí kolem sebe a najednou mi dochází, že je to právě můj život, který si zasluhuje mnohem více pozornosti a moje duše, které bych měla věnovat dostatek láskyplné péče. A právě pro tyhle malé „aha momenty“, které mi do života mohou přinést změny obřích rozměrů, si chodím ven. Ven za světem, který mě zve do říše nekonečných možností.

A tentokrát jsem poprvé nešla sama! Přidaly se ke mně další tři zvědavé ženské duše, které měly dostatek kuráže na to vkročit do divokého neznáma.

Moje sestřenice Lada. Milovnice čundrů, českých i slovenských luhů, řek a hájů, ale i rozeklaných alpských štítů. Zbožňuje svobodu volného pohybu v přírodě, nekonečně dlouhé procházky, ale paradoxně nesnáší šlapání do kopců. A snad aby podpořila českou část výpravy nebo možná abychom se mohly počítat za horské družstvo, přibrala s sebou Lada ještě kamarádku Petru.

Péťa je také milovnicí hor, i když aktivně se do kopců nedostane příliš často. O to více a svědomitěji se na náš holčičí trip připravovala. Teplou péřovou bundu, hřejivý spacák, ba dokonce i péřové papučky do spacáku, protože my dámy prochladneme mnohem rychleji, než naše drahé polovičky, zejména pak na dlaně a chodidla. Všechno tohle „vymazlené nádobíčko“ si Péťa zapůjčila od svojí ségry, která na chvíli vyměnila krosnu za kočárek. A když už jsme u té krosny, i tu Petra vyfasovala. Byla velice prostorná, čehož se muselo samozřejmě využít. Péťa poctivě zaplnila každý centimetr krychlový z 65 litrů. A výsledek? Jednoznačné první místo v soutěži o nejtěžší bágl :-).

Na zkoušku se k nám ještě přidala kamarádka Anette se svou psí společnicí Yoszie. Anette je rodilá kiruňanka. Na čundru v horách byla ale naposledy asi ve 13 letech v rámci školního výletu. Při její analytické povaze, kdy potřebuje dopředu znát všechny proměnné (jako např. počasí, trasu, množství nachozených kilometrů za den, převýšení a terén), které prostě nejde vždycky určit, se vlastně ani nedivím, že se z našeho pohodového holčičího výletu stresovala už týden dopředu J. Večer před odjezdem jsem se u ní zastavila s částí stanu, který měla nést. Když jsem ale viděla její paniku a všechny „psí hračky“ pro Yoszie, které se zoufale snažila nastrkat do miniaturní krosny, zase jsem si s úsměvem stan odnesla. Alespoň jsem ji trochu rozptýlila a snad i uklidnila.

Holky z Česka přiletěly v pátek odpoledne. Vyzvedla jsem je na letišti, zajely jsme ještě dokoupit poslední jídelní nezbytnosti a vyrazily vzhůru do hor. A tak v tento kouzelný páteční podvečer vykročila naše rozmanitá veselá dámská partička z parkoviště v Katterjåkku vstříc podzimnímu horskému dobrodružství za polárním kruhem.

První den byl krátký. Ušly jsme asi 6 km a dorazily k jezeru Gátterjávri, kde jsme při romantickém západu slunce poprvé hrdě vztyčily stany. Péťa rozdělala dokonce i malý ohýnek ze zbytků dřeva, které Ladi entusiasticky nasbírala za poslední půl kilometr cesty a ze suchých větví malých vrbiček rostoucích na břehu blízkého jezera. Plamínky nám na chvilku zvýšily tepelný komfort, ale vlezlá zima nás i přes to brzy zahnala do spacáků.

Následující ráno bylo jako malované. Podzimní paprsky, bezvětří a blankytně modré nebe nás provázeli celým dnem. Posnídaly jsme už na sluníčku, které se přehouplo přes východní hřeben, aby nás zbavilo péřovek a kulichů. Sbalily jsme naše mobilní čtyřhvězdičkové apartmány a pokračovaly dál na jih magickým údolím Dossagemvággi, které místy připomínalo měsíční krajinu.

Před jezerem Dossagemjávri jsme naše kroky stočily k jihovýchodu. O kráse údolí Hoiganvággi koluje tolik pověstí, že se to zdá až neuvěřitelné. A tak byl osobní průzkum na vlastní oči prostě nevyhnutelný! Úzká vyšlapaná pěšinka se ztrácela a zase objevovala na travinami a vřesem porostlém koberci, který byl posetý menšími kameny, velkými monolity a tu a tam se jako záda kosatky vynořila z tohoto kouzelného suchozemského oceánu holá skála. Mezi tím vším si razily cestu pramínky potoků a říček, které propojovaly údolní jezerní systém. Pitná voda všude kolem nás – jen si nalahvovat :-)!

 

 

U jezera Hoiganjávri, právě mezi oběma jeho severními přítoky, jsme se utábořily. Na večer se rozfoukal chladný vítr, ale od sprchy v ledově pichlavé řece nás neodradil. Nejsme přece žádné špindíry, no ne?! A navíc ten pocit, když do spacáku zalézáte svěží a čisťouncí – to se hnedka jinak usíná! V noci řádně pršelo a dešťové kapky hnané silnými poryvy větru nás nejednou probudily. Už od pěti hodin jsme se převalovaly ve střídavém polospánku, ale z vyhřátého spacáku se do deště nikomu nechtělo. Počasí se naštěstí smilovalo a prozatím ustal alespoň déšť.

 

Yoszie byla po druhém dni už hodně unavená a z běhání v kamenitém terénu se jí začaly dělat puchýře na tlapkách. Ustaraná Anette v roli psí mámy se tedy rozhodla, že nás opustí a vrátí se do Abiska, kde mají zaparkované auto. Dál jsme už pokračovaly jen ve třech. Nízká oblačnost a silný mrazivý vítr nás provázely celým dnem. I tak jsme se ale držely plánu – překročit široký hřeben Boazočohkka, který nás dělil od hluboko zařízlého údolí Kårsavagge, kde jsme večer měly složit naše krásné hlavinky.

Celý komplex hřebene Boazočohkka je posetý drobnými jezery a ještě drobnějšími jezírky, z nichž ne všechna jsou zakreslena v mapě. A právě tahle skutečnost v kombinaci s nízkou oblačností mě zmátli tak dokonale, že jsem nám uštědřila menší zacházku. Ladi byla otrávená až krapet zoufalá z neustálého šlapání do nekonečného kopce a já s nefunkčním vnitřním kompasem jsem nás chtěla pořád navigovat na východ. Naštěstí nás zachránila Péťa a její mobilní appka Mapy.cz, kde bylo sice jezer ještě méně než v mapě, ale modrá tečka s naší aktuální polohou nám dostatečně jasně napověděla, kterým směrem se máme vydat. „Na sever Vávro, na sever!“

Hurá!! Konečně se před námi objevila jezera Bajimus Gorsajávri a Gaskkamus Gorsajávri, mezi kterými, jako malý hříbeček v jehličí, seděla turistická chata Kårsavaggestugan. Už jen seběhnout svah a přehopsat po kamenech říční tok, který obě jezera spojuje. Tahle aktivitka zrovna nepatřila mezi Pétiny oblíbené. Klouzavá podrážka a těžká krosna jí na morálce také nepřidaly. A když se navíc zasekla uprostřed řeky s tím, že neví kam dál, začala vzduchem létat tak pestrá kanonáda nadávek, že Ladi si smíchy málem učůrla a já se také smíchy rozplakala. Naštěstí Petry zoufalé zvolání z prostřed řeky: „To mě tu jako necháte jo?!!“ mě vrátilo zpátky do reality. Shodila jsem na břehu svůj bágl a přeskákala ji na pomoc. Vzala jsem si její krosnu a doručila ji na břeh. Bez zátěže už se Pétě balancovalo snadněji.

 

Na druhý den jsem plánovala projít severozápadním směrem údolí Kårsavagge a podél hory Guoblačorru průsmykem vystoupat k horské chatě Låktatjåkkastugan, kde bychom si ze stanu mohly za malý poplatek zaskočit do sauny konečně trošku prohřát kosti. Naštěstí nás ale zachránil mobilní signál a s ním kontrola předpovědi počasí. U chaty měla fičet pořádná vichřice – předpověď slibovala až 20 m/s. To si necháme rády ujít a klidně i se saunou.

Měníme plány a předposlední ráno se vydáváme opačným směrem, ven z údolí Kårsavagge, až na hranici národního parku Abisko, kde se stáčíme na sever a překračujeme hřeben Lulip Čáhcenjoaski do údolí Måndalen. Dobrá nálada nás při celodenním mrholení a silném větru tak trošku opouští, ale při svačinkové přestávce doplňujeme energii, síly i odhodlání. „Přece to poslední den nevzdáme holky!“ I navzdory nepřízni počasí pokračujeme západně údolím k nouzovému přístřešku Kåppatjåkka, který je na mapě zakreslen u jezera ve výšce 1161 m.

Vítr nám fouká do čela a nemilosrdně mění slaboučké mrholení v nepříjemnou neustávající sprchu. Jsme promoklé tak, že posledních pár po sobě jdoucích brodů už ani neřešíme, jestli přeskakujeme na další kámen nebo přímo do řeky. Poslední stoupání a atmosféra houstne. Bude u jezera skutečně nouzová chata? Nebo budeme muset stanovat v tomhle nečase na kamenitém terénu, v silném větru a zmoklé jako slepice?

„Vidím ji!!!!“, křičím radostně a s nadšením přidávám do kroku. Dveře jsou otevřené dokořán kvůli rozbitým pantům. Uvnitř jsou kamínka, ale bohužel žádné dřevo. Napevno přišroubovaný stůl a dvě lavice. Ani teplo, ani útulno, ale sucho a naše nadšení a vděčnost neznají mezí! Studená koupel v jezeře, dokud máme alespoň trochu zahřátá těla z pohybu. Poslední večer je ve znamení obžerství! Teprve teď doceňujeme Petry těžkou krosknu, ze které tahá jednu lahůdku za druhou – tortillové placky, cihlu sýra, pytlík oříškové směsi a čokoládu. Tomu říkám večírek!

Ustlaly jsme si na podlaze a do nového dne nás přivítaly sluneční paprsky. I vítr během rána pomaličku ustával. Poslední snídaně a hurá na vyhlášené vafle do chaty Låktatjåkkastugan. Hory se s námi loučí dech beroucími výhledy. Ještě včera tolik nevlídné údolí Måndalen je teď zalité zlatavou sluneční září, ledovec telící se do malého jezera, jehož hladinu pokrývají kusy odpadlých ker, smaragdová oka tří jezer v údolí Guoblavággi hluboko pod námi a nekonečná dohlednost kilometry a kilometry na všechny směry.

Když s plnými bříšky spokojené scházíme posledních 7 km zpátky k silnici, symbolicky za námi mraky zavírají bránu hor a v jejich šedavém hávu rychle mizí chata i hřebeny kolem ní.

 

Děkujeme, že jsme mohly nahlédnout do lůna těchhle drsných, ale úchvatných panenských míst!

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky