Můj příběh

Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili.

Jsem žena se svobodomyslnou duší. Nemám strach vyrazit „tam ven“. Ven do kouzelného světa zelených břízek, zurčících pramínků a řek, vrcholků hor posetých kamínky i balvany, které za sebou zanechal tisíce let se plazící ledovec. Ven do lůna přírody, do světa naší pradávné matky, která nám dodnes otevírá láskyplně svoji širokou a milující náruč a zve nás „tam ven“ – zpátky domů.

Ať už mě láká prohlédnout si krajinu z ptačí perspektivy pod křídlem paraglidingového kluzáku nebo obeplout na kajaku břehy křišťálového jezera s průzračně čistou pitnou vodou a třeba si k večeři chytit rybu nebo jen nasbírat pár morušek a borůvek.

Nazout si běžecké botky a cítit vítr ve tváři vonící smolou z větví zakrslých borovic nebo si zabalit batoh, a s plnou polní si jen tak vykračovat tam, kde nikoho nepotkám. Kde budu jen já a okolní divoká a krásná krajina. Tam, kde se baterky mobilních telefonů nabít nedají. Zato vaše vnitřní baterka se chvěje blahem a přetéká přívaly tsunami vln nové energie, inspirace a blažených pocitů svobody v nekonečném prostoru divoce krásné přírody.

Vím, že můžu dělat to, co skutečně miluju, a přitom se nemusím bát, že mě za první borovicí přepadne zhýralý násilník nebo hladový medvěd. Vím, co si v přírodě můžu dovolit a na co si dát pozor. Vstupuji do její náruče vždy s láskou, úctou, ale také respektem k její osobité divokosti a živelné síle.

Nemám ale strach, to ne. Moje duše už dobře ví, kdy je lepší hodit zpátečku a zbytečně neriskovat. Není nutné se za každou cenu drát na vrcholek hory, když zrovna vidím jen na tři kroky a zvedá se silný vítr. Nechci přece přírodu pokořit. Naopak vcházím s pokorou užít si plnými doušky vše, co mi bude přáno. Takže stačí jen nazout botky toulavky, nahodit bágl a vyrazit 🙂

Dnes vím, že je všechno možné a že si stačí pouze vybrat cestu. Není tomu ještě ale tak dávno, co jsem namísto svého srdce poslouchala svoji lenost a strach a v hlavě mi za každou dobrodružnou myšlenkou vyplouvalo z „černě brčálového rybníčku“ jedno ALE za druhým.

Ale to bude stát moc peněz. Ale já nemám čas hledat všechny ty informace a plánovat. Ale já neznám jazyk. Ale já nevím, jaké potřebuju vybavení. Ale zrovna teď nemá žádný z mých přátel volno nebo čas se ke mně přidat, a já nechci vyrazit sama. Ale to bude moc daleko od auta 🙂 Ale já to tam neznám. Ale vždyť mám jen 20 dní dovolené a zrovna jsem nastoupila do nové práce. Ale co na to řekne moje drahá polovička?

Ze všech těch ALE se staly příhodné výmluvy a místo plnění si snů o touhách po dobrodružství, o létání na paraglidu a točení stoupavých vzdušných proudů s ptáky, o toulkách divočinou, o spaní pod širákem nebo pod stanem a táboření u jezer a řek, jsem pomalu kynula v pohodlí domova.  Dokonce jsem vyměnila kolo za motorku. To snad abych si počechrala sebevědomí a připadala si pořád alespoň trochu cool.

Mého tehdejšího přítele to ale táhlo po vzoru jeho staršího bráchy do světa. S Jirkou jsme se seznámili při studiích na vejšce. Byl o rok mladší, podnikavý sportovec, dobrodruh a snílek. Zatímco já jsem poslušně následovala klasické vzorce chování, které mi v dobré víře a s láskou vštěpovali moji rodiče a okolí už od malička: škola – titul – práce – bydlení – rodina, Jirka chtěl ještě na zkušenou. A nejhorší na tom bylo, že v cizí zemi!

I když jsem uměla obstojně anglicky, vstávaly mi při pomyšlení na vykročení ze své komfortní zóny vlasy hrůzou. Dát výpověď v jisté práci? Vždyť je to největší geodetická firma v Plzni? Co když mě po návratu nevezmou zpátky? Co když tam místo měření budeme muset mýt nádobí nebo uklízet? Na co jsem vlastně studovala pět let vejšku?

Jirka nevěděl, co se mnou a jakou páku zvolit, aby moje rostoucí pozadí přiblížil od gauče ke dveřím. Tak dlouho naléhal, až jsem přitakala, vlastně ze strachu, že ho ztratím, a začali jsme pátrat po pracovních příležitostech ve skotském přístavním městě Aberdeen. O geodetické firmy tam není nouze a zdálo se, že bychom mohli uplatnit naše vzdělání i zkušenosti.

Tak jsme to riskli a dali výpověď v práci. Tři měsíce – to byla délka výpovědní lhůty a pro nás to měla být doba vrcholných příprav, posílání životopisů, oslovování firem a řešení všech potřebných nezbytností.

To jsem ale ještě netušila, že moje starosti po dobu tří měsíců naberou úplně jiný charakter. Zanedlouho po výpovědi v práci z Jirky k mému nekonečnému úžasu vypadlo, že se zamiloval (samozřejmě že ne podruhé do mě). To byla rána z čistého nebe. Byli jsme spolu 4 roky. Navzájem jsme byli členy rodin toho druhého. Všichni moji kamarádi byli i jeho kamarády a obráceně. V mojí hlavě už jsme měli snubní prstýnky, dům se zahradou, dvě děti a psa Kubu....

První reakcí byly krokodýlí slzy. Vzlykavě, s víčky stírajícími ty nezastavitelné přívaly pláče a s popotahováním jsem vyzvídala kdo to je, jak dlouho to trvá a co budeme dělat dál. Vždyť jsme spolu přece chtěli na zkušenou do světa!

Aha, najednou jsme to byli MY, kdo chtěl jet. K mému vlastnímu úžasu jsem odhodila svoji drsňáckou pózu a začala bojovat! Bila jsem se jako lvice o jeho přízeň. Chtěla jsem zpátky získat jeho lásku a vyplnit si tak představy, které už v mých myšlenkách na budoucnost žily vlastním životem.

Byly to tři měsíce utrpení. Sžíraly mě žárlivé představy pokaždé, když Jirka nebyl doma. Abych se jich zbavila, začala jsem chodit běhat. Běh neuvěřitelně osvobozuje a čistí myšlenky, ale když jsem se zastavila, všechno naskočilo zpátky. Všechny pochyby, otazníky a nejistoty o tom, co bude dál. Nemám práci, ztrácím životní lásku a nejlepšího kamaráda současně, moje bankovní konto vysychá a já se cítím zoufale sama...

Najednou se ale objevila jakási jiskřička naděje. Na stránkách fakulty se objevil inzerát hlásající, že pražská firma hledá geodety na práci ve Švédsku. To nás oba zaujalo – práce v zahraničí, ale zajištěná předem! Hned jsem si připadala o malinko klidnější. Přihlásili jsme se oba a pohovor byl úspěšný. Do firmy jsme nastupovali jako pár, i když už to tak nebylo. Den před podepsáním smlouvy jsme se rozešli. Pro mě to bylo vlastně vysvobození. Po čtvrt roce pochyb a hluboké nejistot v pracovním i osobním životě bylo moje nebe najedou klidnější a jasnější.

Nevěděla jsem sice, co mě ve Švédsku čeká, ale věděla jsem, kam směřovat svoje kroky. Zároveň jsem za sebou uzavřela kapitolu života s první velkou láskou. Pamatuju si, jak se mi po tváři rozkutálely slzy, když se Jirkovi z úst vydralo slovo „konec“, ale zároveň moje duše najednou byla lehčí. Vnímala jsem úlevu, ale i to, že jsem jiná.

Ty tři měsíce byly pro mě procesem transformace. Moje staré a pohodlné já, které hledá na všechno výmluvy, najednou zmizelo a já cítila, jak pomalu nabírám vítr do plachet. Moje plíce se s hlubokým nádechem plní novým svěžím vzduchem a svět kolem mě se zbarvuje odstíny nekonečných možností. Svoboda mojí mysli!! To byla odměna za ten bolestivý proces přeměny, za ty probdělé noci, proplakané polštáře, posmrkané balíčky kapesníků a ruličky toaleťáků. Za hodiny a hodiny sžíravých myšlenek, pochybností a strachu.

Dnes už vím, že Jirka byl moje spřízněná duše. To není člověk, který s vámi souzní, nejlepší kamarádka nebo váš partner. Je to bytost, která se na nějaký čas objeví ve vašem životě proto, aby vás něco naučila, posunula hranice vašeho vnímání a změnila váš pohled na svět a na sebe samé. Zkrátka vás „profackuje“ a zase zmizí. Pak už je jen na vás, jestli ty uštědřené facky využijete jako hnací sílu a motor pro další odvážné kroky životem, nebo se vrátíte s ukřivděným vědomím plným výčitek zpátky ke svému starému životu.

Já jsem chytila příležitost za pačesy a dnes můžu říct, že žádná z těch pomyslných facek nepadla vedle. Proměnila jsem způsob svého uvažování a chování a přetvářím dnes svoje sny ve skutečnost. Do švédské přírody i životního stylu jsem se zamilovala a během doby, co tady žiju jsem postupně objevovala širší a širší okolí, naučila se, jak se chovat v přírodě, jak si pomoci za každé situace, kam složit hlavu a co si sbalit na cesty. Co podniknout, když počasí zrovna nepřeje a plánovat výlety za dobrodružstvím tak, abych mohla zažít to nejlepší, co severská příroda nabízí.

Nezáleží totiž na místě ani čase. Bez akce neexistuje reakce. Důležité je tedy udělat ten první krok. Vydat se za hranice svého pohodlí a poznávat ten nádherný svět tam venku, v poslední evropské divočině s nikdy nekončícím dnem v létě a polární září nad hlavou v zimě, v laponském království sobů, losů a lišek za severním polárním kruhem.