5 kilometrů za 3,5 hodiny

Šnečí tempo nebo chválihodný sportovní výkon, při kterém cedíte potůčky potu nejen na čele?

Já a moji dva polární souputníci jsme doufali v to první, ale byla nám dopřána varianta číslo dva. Ale co, když svítí sluníčko, tak je přece všude krásně, i když musíte na vrcholu ždímat tričko, no ne? 🙂

Naší nedělní Mekkou se stala hora hrdě nesoucí sámské jméno Govggenjunni (neptejte se mě ale, co to znamená), která z výšky 1190 m dohlíží na pořádek ve vesničce Nikkaluokta. Tato osada je hranicí mezi dvěma světy. Posledními kilometry je zde zarytý asfaltový dráp civilizace a dál už jen hory, jezera, řeky, mokřady, morény, ledovce a divoká krása, do které jsou jako špendlíkové hlavičky do kupky sena tu a tam zasazeny malé horské chaty.

Z Govggenjunni je nádherný výhled do obou světů, ale vyškrábat se nahoru není zadarmo. Obzvlášť na konci dubna, kdy krajinu v podhůří pořád ještě pokrývá houževnatá vrstva tajícího sněhu, kterou sluníčko mění v nekompaktní „cukr krystal“, který nemilosrdně ustupuje pod každým vaším krokem. No nebudu předbíhat a vezmu náš nedělní příběh pěkně popořádku…

Domluvili jsme se už v sobotu večer. Zvolili jsme strategii „skialpy – splitboard – turistické běžky“ neboli každý to, co měl doma po ruce. Tobbe nás postupně posbíral a naložil ráno do auta a už jsme si to svištěli směrem hory! Po příjezdu do Nikkaluokty se dá autem pokračovat ještě asi kilometr po zpevněné cestě blíž hoře Govggenjunni. Cesta je ale jen pro jedno vozidlo, a tak, abychom se zaparkovaným dvoustopákem nepřekáželi, museli jsme si nejdříve odházet vlastní parkoviště 🙂

Poslední kontrola vybavení a svačiny, nahodit těžký bágl na záda – uff, uff – asi jsem měla termosku s čajem nechat doma. Zacvaknout lyže a s nadšením vyrážíme vstříc prvnímu jarnímu letu s touhou po troše termického stoupání. Jenže ouha! Naše první nadšené kroky plné entusiasmu a energie se propadají sněhovými krystaly až po kolena, a to i přes nazuté lyže! Házíme po sobě navzájem zmatené pohledy plné otazníků a je nám jasné, že to bude makačka!

Máme na to ale celý den, svítí sluníčko a je tak nádherně jarně, že místo povelu „čelem vzad“ se s úsměvem na rtech probojováváme krok po kroku pomaličku kupředu.

První část cesty vede přes starou morénu, kterou pokrývají březové stromky. Tu a tam míjíme magické staleté borovice a velké monolitické kameny, které tu ledovcový splaz zapomněl. Potkáváme sobí rodinku, která tři divné postavy s velkými batohy nejprve ignoruje. Když se ale pomalu a vytrvale blížíme, sobi berou do zaječích, asi z bezpečnostních důvodů 🙂 Střídáme se v prošlapávání stopy a navzájem si tak šetříme síly.

Asi po třech kilometrech mizí porost stromků a my vystupujeme na nechráněné plato ošlehané horskými větry. Sníh je tu odvátý a podstatně tvrdší, až ledovatý. Konečně příjemnější chůze a rychlejší postup kupředu. Ale vítr tu zesílil natolik, že znejistíme. Oblékáme bundy a hlavou se nám honí jediná otázka: „Půjde nahoře odstartovat?“ Moje teorie sází na narychlení větru při obtékání horského hřebene, ale kdo ví, jaká je skutečnost. Strategie je následující: dojdeme do závětří, posilníme se svačinkou, nabereme trochu sil a zhodnotíme situaci.

Rovinatou náhorní plošinu a strmý dlouhý svah vedoucí k vrcholu odděluje hlubší terénní sedlina. Za ní se nalepíme na svah a vítr náhle ustává – jsme v závětří. Nastoupáme pár výškových metrů a uvelebíme se na prvním kamenitém poli, které už sluníčko osvobodilo od sněhové pokrývky.

„No když už jsme došli až sem, tak se mrkneme i na horu.“, shodujeme se všichni tři. „Při nejhorším si to zase sešlápneme nebo sjedeme dolů.“

Dál už je to ale na lyže moc strmé. Připínáme je na batohy. „Nej, fifan!“, ozývá se zoufalé švédské zvolání (do češtiny „Né, k čertu!“). Henkeho vybavení trucuje. Povolily švy popruhu, který držel na batohu splitboard. Ještě že má s sebou lepící pásku z letiště, kde pracuje – ta zaručeně nezklame. Obmotává několikrát batoh i prkno a….tadá….opraveno! I MacGyver by mu záviděl! 🙂

Vzala jsem s sebou pro všechny případy mačky, které se, jak je vidět, budou hodit. Nazouvám je na přeskáče a odhodlaně prošlapávám cestu klukům, kteří mají jen obyčejné boty. Snad to trochu pomůže. Mačky spolehlivě drží. Když nepočítám pár prošlápnutí až na kameny, kdy jsem zahučela do sněhu pod tříslo a musela se s velkým batohem neohrabaně vykulit do strany na záda jako chroustík přes své tvrdé krovky, šlo to nahoru celkem příjemně. Před vrcholem jsem si ale připadala jako na osmitisícovce. Několik pomalých, dobře mířených kroků a zastávka na vydýchání. Styl lokomotiva už v tisíci metrech nad mořem? No asi je čas začít zase pořádně trénovat 🙂

Hurá! Konečně nahoře! A ten VÝHLED – úplně mi poskočilo srdíčko radostí! Stanuli jsme přímo na hranici dvou světů. A jako bonus? Skoro tady nefouká. Buď se vítr utišil nebo při obtékání hřebene pořádně nabírá na síle, protože ten rozdíl tady nahoře a dole na plošině je alespoň 5 m/s. Máme to ale zase štěstí! Převléknu se do suchého a kocháme se tím tichým čarokrásnem všude kolem nás. Stále ještě zamrzlé údolí Vistasdalen s meandrující řekou, kterou prozradí jen kontury jejích břehů. Masiv Kebnekaise, nejvyššího švédského hřebene, střážící západní horizont a nekonečné, téměř 70 km dlouhé údolí vedoucí zpátky do Kiruny.

Dopíjím čaj a kluci blåbärsoppa (něco jako teplý borůvkový džus) a začínáme se pomalu chystat ke startu, když najednou kolem proletí bílé pírko. Krásně se točí v termice a stoupá vysoko nad naše udivené obličeje. To nám asi chtěla horská křepelka ripan ukázat, jak vypadá vzduch. Připraveni ke startu rozprostřeme svoje padáky na nejméně kostrbatých místech, kde netrčí ze země žádné velké kameny. Sníh na vrcholku už povětšinou roztál, a tak musíme být při startu opatrní, abychom si nepotrhali padákové šňůry ani vrchlík.

Termika dýchla a padák se poslušně staví nad moji hlavu. Rychle přejedu pohledem galerii šňůr. Bezva, nic podezřelého. Kostrbatá a nezvykle nepohodlná otočka s lyžemi připnutými za zády na batoku. Opírám se do ramenních popruhů a tlačím se silnými kroky kupřed přes odpor vrchlíku. Podrážky lyžařských bot klapají o ostré kameny a fííííí! Letím! 🙂

Hned po mně startují Henke i Tobbe. Vykroužím pár osmiček po levé straně vrcholku a s údivem pozoruji naši „cik-cak“ stopu, kterou jsme ozdobili příkrý zasněžený svah. Už chápu, proč jsem musela nahoře ždímat tričko! Vário zlehounka zpívá a já malinko nastoupávám. Kluci bohužel tolik štěstí neměli a snaží se zachraňovat o pár desítek metrů pode mnou.

Tak trošku sobecky je opouštím a se svojí vertikální výhodou mizím vystrčit tykadla k zalesněnému úpatí Govggenjunni. Větvičky břízek jsou ještě tmavé a bez listí, a tak doufám v nějaký ten slabý stoupáček. Povedlo se a vário opět zpívá „tu moji“: „píp…píp…píp“. Že by nulička? Snažím se ustředit ten slabounký stoupavý proud, ale po několika otočkách ho ztrácím. O kousek dál směrem k cestě, kde parkujeme auto potkávám další slabé stoupání. Po několika minutách usuzuji, že to na udržení ještě tak docela nestačí a mířím směrem k našemu pracně vyházenému parkovišti.

Přistávám kousek od auta, ale bořím se po pás do sněhu. Do dnes si nejsem jistá, jestli je jednodušší a rychlejší vyprostit sebe a padák z téhle krystalové polízanice nebo se poprat se šňůrami zamotanými ve větvích nízkých březových porostů 🙂 Ale co zbytek výpravy? Tobbeho jsem viděla přistávat na hranici stromků blízko naší prošlapané dvojstopy. Jak asi dopadl Henke? Doufám, že né příliš tvrdě. No co, klíčky od auta nemám, takže strategie vyčkávání spojená se sluneční lázní je mojí první volbou.

Sbalím se úhledně do báglu a rovnou ho využívám jako sedačku. Krásně izoluje od chladivého dechu sněhu – to je asi poprvé, co jsem upřímně ráda, že je můj batoh tak naducaný! Čekám čtvrt, půl, hodinu…začínám být nervózní, a tak píšu Henkemu. Tobbe, na kterého mám číslo, si zapomněl mobil v autě. Radiové ticho a žádná reakce. Má nervozita zlehka stoupá. Až po dvaceti minutách přišla odpověď: „Jsem KO, ale za chvíli jsme u auta.“

Po další půlhodině se objevuje Tobbe. „Henke přistál na druhé straně kopce, než jsme měli vyšlápnuto. Museli jsme se probojovat sněhem zpátky na skútrovku. Každý krok jsme se propadali po kolena. Tenhle výlet prohlašuju za své první letošní dobrodružstí!“, směje se Tobbe, když nakládáme věci do kufru auta. Popojedeme do vesnice, kde naložíme k smrti utahaného, ale šťastného Henkeho.

Tak příště už snad bez lyží a s pořádnou termikou. Na viděnou v květnu Govggenjunni! :-*

P.S.: zajímá vás příběh v kostce, v barvách a s hudbou? Nachystala jsem pro vás i krátký video sestřih >>ZDE<<

Lenka Žďánská
Už déle, než 5 let s nekonečnou radostí a nadšením prozkoumávám krásy laponské přírody za severním polárním kruhem, a s půlnočním sluncem nebo polární září nad hlavou otevírám dveře za dobrodružstvím v divočině všem, kteří o tom zatím jen tajně snili. Zajímá vás můj příběh nebo toužíte zažít léto za polárním kruhem na vlastní kůži?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Polární novinky

    Zajímají vás novinky a perličky z dobrodružného života za polárním kruhem? Vložte zde váš email a buďte si jistí, že vám nic neuteče :-)

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky